Mezisvětí Václava Bělohradského aneb Proč nejsem liberálem - 5. 8. 2009
Photo: Josef Mikovec
Mezisvětí Václava
Bělohradského aneb Proč nejsem liberálem
5. 8.
2009 / Josef Mikovec
K diskuzi
na téma současného antikomunismu se přidal Václav Bělohradský článkem v Právu,
ve kterém rovněž reaguje na obsáhlý článek Ondřeje Slačálka v Britských Listech
Český antikomunismus jako pokus o obnovu hegemonie.
Začíná
svůj článek přiměřeně Karlem Čapkem: "Karel Čapek odpověděl kdysi na
otázku "Proč nejsem komunistou?" jednoduše: "Protože jsem na
straně chudých!" Čapkova odpověd je samozřejmě čapkovská a podmíněná a
limitovaná nejen Čapkem a otcovskou postavou TGM na pozadí, ale i dobově a
lokálně. Nelze ji univerzalizovat, zvláště pokud se univerzalizace považuje za
univerzálně chybnou. Zařazena do historických souvislostí má svou nedostačující
platnost, jinak je pouze plytká a alibistická. Neodpověděl jednoduše, ale
zjednodušeně. "Převraťte společnost čímkoli navrch -- chudí padnou
zase ke dnu a nanejvýše k nim přibudou jiní." Chudoba není
v jeho očích kategorií ideologickou, ale existenciální, je kusem našeho
údělu".
Pesimismus
tohoto, jednoduše nepravdivého, bohorovně deterministického tvrzení o
nepohnutelné a nezměnitelné Nadhistorii a nezhojitelném hříchu dědičném, je
právě tím zpolitizovaným alibismem a to co z něj vychází je zase jen konformní
program pro údržbu a držbu stávajícího. Čapek sociální filosof nedosahuje
úrovně Čapka spisovatele. Jeho povrchnost a chtěná krátkozrakost mu bránila
vyjít z Hradního autismu a rozlišovat. TGM předložil "Otázku
sociální" a vzhlížející Podhradí dále nechtělo. Karel Čapek vystačil
vlastně s chlapácky hlučícími karlínskými stalinisty a jejich dunivou
putykářskou parodií ve formě užmoulaného kapesního marxismu, s výrobci
radikalizujících hesel a plakátových vizí v takřka denodenním oportunismu
kompartaje a jejich protiváhou, jimiž byla část levicových intelektuálů a
umělců, kteří neuměli vidět realitu zmrzačeného bolševismu, anebo se jim to
psychologicky nevyplácelo. Čapek vidí jen kompartaj, která je v dohledu, proto
nejen vlastně neodpovídá na otázku proč není komunistou, ale dokonce ani na
otázku proč není členem KSČ. Také hrůzy sovětského dění v bývalém Rusku znát
nechce. Oč dále byl Orwell. "Převraťte společnost čímkoli
navrch -- chudí padnou zase ke dnu a nanejvýše k nim přibudou jiní
" - dnes je snadné vidět nepravdivost tohoto tvzení. Odvolávat se v
tomto na Čapka, znamená usvědčení z omylu. Před očima mám, mimo jiné, v
současnosti probíhající jihoamerické Návraty do budoucnosti, ale
příkladů by se dalo uvést více.
"Jedinečná
síla evropské literatury je v tom, že těm na dně vrací hlas", pokračuje Bělohradský. Nejen
evropské, je potřeba dodat. Ale co to znamená mimo oblast umění, zvláště pro ty
chudé, nejen pražské, ale hlavně ty vzdálenější ve slumech, favelách a na
ulicích asijských velkoměst? Poté V. Bělohradský pokračuje "Na otázku
"Proč nejsem antikomunistou?" odpovím také jednoduše: "Protože
jsem na straně bohatých!" A bohatství, které mám na mysli, není
ideologickou kategorií. Míním tím slovem třeba obrazy Leonarda da Vinciho,
teorii relativity, architekturu našich měst, literaturu, univerzity, ústavy a
výnosy ústavních soudů, tvořivou svobodu periférií, komunikační hojnost a
sdílení zkušeností. Jsem liberál, protože jsem přesvědčen, že tyto statky
nelze vytvořit bez svobodného trhu, a tedy bez nerovnosti mezi lidmi,
bez efektivní vlády, a tedy bez vlády menšiny nad většinou, bez boje
o reprezentativnost moci, a tedy bez (často i násilných) protestů
proti vládě, bez bezvýchodného bloudění některých, a tedy bez extremismů".
Vtipným slovním skečem o stranění bohatým Bělohradský přechází ke kulturu
degradující vulgarizaci. Tou je i samotný pojem svobodný trh kulturních
hodnot, natož pak podmíněnost bohatství, které není "ideologickou
kategorií", svobodným trhem ve smyslu ekonomickém (který ostatně v tomto
čase Pozdního kapitalismu je pouze ideologickou kategorií) a nerovností mezi
lidmi, vládou menšiny nad většinou.
Dalo by
se, ve smyslu uvedeného liberalismu uvést více a dovést tyto principy k
nehezkým, leč logickým, velice neliberálním a nedemokratickým závěrům.
Vulgarizace tohoto druhu je vulgarizací na úrovni histomatu stranických
školení a zašlého podmarxismu, jen s jiným předznamenáním a
kultivovaněji servírovana. Aniž by dokázal, že mimo svobodný trh není spásy a
uvedené statky nemohly, nemohou a nebudou moci jiné společnosti vytvořit.
Předložený přiškrcený, zvěčňující a devalvující liberalismus je zapřeným siamským
dvojčetem plechanovců. Je alibismem a obhajobou plebejského a dobového
zvěcnění, které je opakem kultury. Je liberalismem limitovaným, kontradiktorním
a je ideologickou advokacií vyžadované víry v systémovou nevyhnutelnost. Proto
je bludným a začarovaným kruhem, který vyvrací sám sebe a to co předkladá je
předčasný en passant. Je to především liberalismem kulturně a eticky
vyprázdněného Pozdního kapitalismu a tedy jen částečně liberalismem buržoazním,
buržoazií a hegemony však už dlouho nesdíleným.
Dokonce i
současná úsporna demokracie, ba i demográcie, z tohoto liberalismu vyprchala.
Jako potřebné a zužitkovatelné je viděno "boj o reprezentativnost
moci, a tedy (často i násilné) protesty proti vládě, bezvýchodné bloudění
některých, tedy extremismů". Ovšem, bezpochyby jen bezpečně a
manipulovatelně v mezích zákona svobodného trhu a pro jeho předvidatelný
rozvoj. Opozice i revolty, které nejsou účinné, vždy slouží vládnoucím. Poté,
bez náznaků důkazů, je k věření předloženo... "Jen v těchto
rozporných poměrech může vznikat bohatství, které nelze spoutat vlastnickými
vztahy a dát k dispozici jen privilegovaným třídám". Jen v těchto
poměrech ? Běda nám, je-li tomu tak. A pryč s těmi, kteří tyto poměry chtějí
změnit. Jsou to ničitelé kultury a civilizace. Důkazů netřeba? Bohatství, o
kterém se zde mluví, však spoutat vlastnickými vztahy a dát k dispozici
jen privilegovaným třídám lze; i při existenci svobodného trhu, pokud ne snad
vysloveně díky jemu. Není v naší předhistorii nikdy přístupné ani zpřístupněné
všem. Lze je mnoha způsoby znepřístupnit, pokud se chce, dokonce i když je pro
širokou veřejnost vystavováno s patřičně lživou okázalostí. Je kulturním kapitálem,
jak bylo ve shodném duchu nazváno, a je kapitalizováno a komercializováno,
nejen z důvodů ekonomických, tedy nejen pro zisk. Proměněno v kulturní kapitál,
platí pro ně do značné míry to, co platí pro kapitál ve smyslu ekonomickém.
Kulturní kapitál v hierarchické, vždy netržní struktuře výsad a moci za kulisou
svobodného trhu, davá profit legitimizace a ospravedlnění. Je prostředkem
dominance i hegemonie a formou epistemokracie. A lze jej výhodně
"investovat". Účastí množství na předscénách, neboli politických
forbínách, je doplněna iluze potřebná pro vytoužený souhlas se sebeklamem.
Takže " Jsou to ...."civilizační statky", soubory idejí a
zkušeností, které platí jako "všeobecně lidské z podstaty věci, a
nikoli z vůle a dekretu určitých lidí"..., jak napsal Jan
Patočka...", pokračuje Bělohradský.
Souvislosti
toho co platí dokonce jako "všeobecně lidské z podstaty věci"
s nutnými poměry a podstatností svobodného trhu však nejsou ani v náznaku
předestřeny. Natož jak za těchto okolností poznáme tuto všeobecně lidskou
podstatu. Utajená, leč daná a bezesporná podstata věcí, ke které se přes plody
svobodného trhu tak nějak dostáváme, se v Bělohradského prohlášení úporně
opakuje. Není jiná role "civilizačních statků" než jedinečná
role, která "je v tom, že v nich nacházíme argumenty
k prolomení univerz, které platí jen na základě mocenských dekretů a
sociálních sankcí, ne z podstaty věci." Není jiná? A
nebude? Těchto neprokázaných a okleštujících generalizací vrhaných jako kámen z
kazatelny najdeme více.
"Civilizační
statky vznikají jako odpovědi na skandální otázky, které se náhle vynořují ve
společnosti." Pouze
tak ? Vždy a všude? Nebo snad není a nestane se civilizačním statkem, co
vzniklo jinak? Avšak "Ti, kdo je položili ( skandální otázky jm), jsou
z ní někdy vyhnáni, často pak sami nacházejí na své otázky jen špatné
odpovědi. Dvě třetiny současné demokracie například jsou odpověďmi na otázky,
které nám položil Marx. Jsou to lepší odpovědi než ty, které navrhoval on sám,
ale našli jsme je jen díky skandálním otázkám, které se díky jeho převratnému
dílu nedaly obejít". Generalizace, generalizace, v nejstručnějši avšak
závazné až imperativní podobě. Které to jsou otázky Marxem položené můžeme snad
vytušit, ale které jsou ty odpovědi dvoutřetinové demokracie a čím jsou lepší
ponechává V. Bělohradský utajeno.
I při vší
stručnosti a účelnosti by nám, kteří jsme umdleli na nižším stupni poznání,
mohlo být alespoň šeptnutím naznačeno, kde odpověď na toto nesnadno věřitelné
tvrzení hledat. Jakožto podstatné platí "Antikomunismus, jako každý
fundamentalismus, odtrhuje naše odpovědi od otázek, díky kterým jsme je našli.
A tak se i správné odpovědi stanou dogmatickou ideologií".
Nutně? Přestanou být tedy správnými? Platí tedy řekněme theorie relativity,
nebo tvrzení, že lít vodu do kyseliny je blbost, pouze za uvedených předpokladů
a při povinném dodržení uvedených a V.Bělohradským stanovených pravidel, jinak
se musí stát ideologií? Nepoznáme snad z odpovědí případné zapomenuté otázky,
které k nim vedly? Jistěže jsou nepřeberné možnosti ideologizace a
ideologického zneužití i zcela neideologického, ale to se nijak netýká
,samotných "odpovědí odtržených od otázek". Je to dost pro
jakékoliv přijetí i zavržení? Zvláště, když nebylo řečeno, co znamená být
komunistou? Bělohradský má jistě pravdu, pokud jde o dobovou roli, funkci a
potřebu antikomunismu, obzvláště velmi laciného, z politického a ideologického
secondhandu, a trvale pokud jde o roli, funkci a potřebu kýčů, avšak při značné
nekonkrétnosti a rozevlátosti je pro něj obojí jen nespecifikovaným a
nespecifikovatelným případem fundamentalismu, odtrhujícího odpovědi od otázek.
Bezpochyby nechápe svůj liberalismus jako pouze lokálně platný, to by nešlo
dohromady se "všeobecnou podstatou věcí" a nestaví jej snad
výhradně a platně pouze proti "komunismu" a antikomunismu české
provenience. Na CFP, v diskusním foru, je komentář k článku podepsaný pzdm:
"otázka
zní, abychom se dobrali tématu, kdo byl komunista, Trockij, Lenin, Marx, či
například Stalin a byrokraticko kapitalistický thermidor komunistické strany,
který založilo pravicové křídlo bolševiků? To křídlo, které plně odstavilo lid
od vlády, to křídlo, které znova ustanovilo byrokratický aparát mocných
rozměrů, to křídlo, které zrušilo lidovou armádu založenou na miličním systému,
to křídlo, které opět založilo armádní funkce, to křídlo, které podporovalo a
následně pronásledovalo kulaky, to křídlo, které je nechalo vydírat celou
společnost. Nevím, je to vždy těžké, ale kdo byl komunistou, člen Komunistické
strany, která zrušila revoluci ve Španělsku, a nebo milice POUM ( kupř. Orwell, poznámka jm) a
další, které byli založené na vyloženě a pravdivě rovnostářském principu? Co
není komunismus, není to byrokracie, není to stát, není to thermidor, není to
cenzura, není to omezování, není to třídní rozdíl. To nikdy nebylo a nikdy
nebylo, snad vyjma několika mála přechodových okamžiků. Ale otázka je, zda je
ideál spravedlnosti, nepokřivený následnými pravičáky, správný".
Velmi
správně řečeno. Poznámku by bylo třeba rozšířit. Jsou kupř. komunisty "Like
Us" Félix Guattari a Toni Negri, Paul Matick, Anton Pannekoek, Mandel,
autonomisté a dalších známějších desítky? Pouze
partajníci, nebo i bezpartijní, jinak organizovaní, nebo i na volné noze? Jaký je rozdíl mezi komunistou,
marxistou, neo-marxistou, nemarxistickým komunistou? (tahák pro ty, kteří ve škole chyběli).
Tedy jen
stručně, abychom nehromadili otázky, na které se nám nedostává odpovědí, a
neobdrželi odpovědi, na které nejsou otázky. Mimochodem, lze rovněž být
nekompromisním antikomunistou ve smyslu jednom a radikálním komunistou ve
smyslu jiném. Je mnoho odlišných, ba až protichůdných "komunismů" a
tedy stejně tak mnoho odlišných antikomunismů. Skoro bych řekl, že důsledným
antikomunistou či anti-komunistou, může být jen důsledný "komunista".
Bělohradský pak navazuje Kunderovým Žertem: "Hrdina Kunderova románu
Žert Ludvík Jahn byl vyloučen ze strany, protože napsal v záchvatu
žárlivosti na pohlednici pro svou dívku tato slova: Optimismus je opium
lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Bělohradský pokračuje
přízračnou scénou s dobového předpeklí "Připomeňme si scénu jeho
vyloučení: v aula magna Fakulty přírodních věd je stranická schůze, za
předsednickým stolem Pavel Zemánek, zlatovlasý mladík, manažer kýče, patetické
nevěcnosti, která v českých dějinách hrála často klíčovou roli. Ohlašuje
projednání "případu soudruha Jahna": "Přečtu vám dopisy dvou komunistů" --
řekne, prohrábne si dlouhé zvlněné vlasy a začne předčítat známé a slavné věty
z Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, o smrti, které trvalo dlouho,
než přišla, o životě, pro jehož krásu šel do pole, o zrádci, který
obětoval kamarády, aby zachránil svou kůži, o lásce a cti. Zemánek čte
dlouho, Fučíkův portrét visí na stěně auly. Pak přečte tři krátké, směšné,
hrozné věty Jahnovy pohlednice".
Klíčovým
a ducha a účel Bělohradského liberalismu podpírajícím je pojem "polarizace"a
"rétorika polarizace". "Tento postup je známá rétorická
technika, které říkáme "polarizace". Ta "staví posluchače
před nutnost zvolit si jednu ze dvou zdánlivě rovnocenných alternativ, ve
skutečnosti ale volbou jedné z nich se vyloučí ze skupiny lidí, která ho
před tu volbu postavila". Definice polarizace z Wikipedie zní: "Polarizace
označuje obvykle proces odlišování, rozrůzňování do vzájemně odlišných skupin.
Výsledkem tohoto procesu bývá polarita." Slovo polarizace má více
různých významů. Toto je co znamená polarizace obecně. Následující definici
polarizace světla, kterou zde předkládáme, budiž rozuměno ve smyslu zcela,
výhradně a naprosto nepřímém, symbolickém, sociopoetickém, a komu libo, též
magickém až mystickém. "Polarizované světlo se od světla přirozeného
nijak neliší. K tomu abychom určili orientaci roviny polarizovaného světla
musíme mít zařízení zvané analyzátor. Polarizace závisí na úhlu dopadu
světla. Odražené světlo je úplně polarizované jen při určitém úhlu dopadu,
jehož velikost závisí na indexu lomu pro rozhraní na kterém dochází
k odrazu". Možno aplikovat i na realitu ne-fyzikální. Samotná
polarizace, natož polarita, nejsou nikterak negativni a realita se takto
projevuje a myšlení ji zachycuje a vyžaduje.
Oč jde
není polarita a polarizace, ba ani rétorika polarizace jako takové, ale
okolnosti a způsob použití, forma, účel a podoba deformace. To o čem je řeč je
ve skutečnosti demagogická rétorika polarizace. V. Bělohradský pak uvádí
příklady: "Jak dosvědčují záznamy jeho hovorů, prezident Nixon tvrdil,
že "na kobercové bombardování severního Vietnamu je třeba být hrdý, kdo je
proti, je zrádce"...Tak funguje rétorika polarizace: Kdo chce zůstat
Američanem, musí si zvolit jen jednu ze dvou možností"..."Když
rétorika polarizace ovládne společnost, každý člověk je nucen interpretovat
svůj život jako volbu mezi "antitezemi" -- mezi mírem nebo
válkou, pracující třídou nebo vykořisťovateli, zrádci nebo budovateli vlasti,
mezi Ruskem nebo USA, mezi svobodou nebo totalitou, mezi trhem nebo
socialismem. Rétorika polarizace nastoluje situaci, v níž určitá skupina
lidí ztrácí nárok na porozumění, jejich zkušenosti nesmějí nic znamenat
v jazyce druhé skupiny". Zde jde o určité zastírání,
zjednodušování a matení. Rétorika je zde, jak se vžilo, rétoricky chápána jako
zcela negativní, tím však samotná rétorika není. Rétorika polarizace nastoluje
situaci, ale je to situace, která někdy jednoznačně a nutně nastolila polaritu
a/nebo vede k polarizaci, která umožňuje, provokuje nebo vytváří rétoriku
polarizace. Rétorika polarizace je rétorika, ať už předchází či vytváří
situaci, i když pouze následuje, v tom má Bělohradský pravdu, ale řeč
polarizace je vážnost.
Polarizace
za určitých okolností není negativní, a řeč polarizace může být nezbytná. V
jistých souvislostech takovou může být i samotná rétorika jak se jí běžně
rozumí, coby hořké homeopatikum. Bělohradský navíc předkládá, elegantněji a
přiměřeněji nežli Zemánek, vybrané antitéze na které lze dnes pochopitelně
očekávat jako reakci pouze přijetí jeho rovněž rétoricky polarizujícího
tvrzení.
Zemánkova
"rétorika" je totiž pouze obyčejný podraz, demagogie a zlý kýč, jeho
antiteze jsou falešné. Skutečná alternativa je v rozhodnutí, které mají učinit
přítomní studenti. Je jí rovněž každé rozhodnutí pro podporu režimu, třebas
pasivitou a nebo pro jakýkoliv odpor, třebas i skrývanou vnitřní emigrací. V
českých poměrech navíc nepostradatelnou švejkovinou. Lze však položit jiné
antitéze nežli jsou Bělohradského a uvést okolnosti. Není také důležité, zda
jde o volbu pouze teoretickou, alternativy-antitéze spíše akademické, anebo
vedoucí k aktivitě? Záleží na době? Na charakteru a stupni ohrožení? Na
důsledcích volby? Rozhodujeme se vždycky, nebo vůbec někdy, pouze za sebe? Není
to přece jen složitější? Především, nejde-li o neškodnou volbu pouze
teoretickou, v nevážné době. Jakpak, když na jednu stranu volby postavíme
nacismus, likvidaci "méněcenných" ras, Osvětim, stalinismus, Gulag.
Nejde o otázku lidského porozumění, pokud toto je možné a etické. Mohlo mít
nějaký smysl porozuměni veliteli Osvětimi nebo Solovjek? Smysl mohlo mít pouze
seznámení s psychickým organismem a mechanismem takových lidí, především pro
předvídavou prevenci. Přinejmenším část obžalovaných v Norimberku byli "určitá
skupina lidí (která) ztrácí nárok na porozumění, jejich zkušenosti
nesmějí nic znamenat v jazyce druhé skupiny ". Naopak českým
estébákům se dostalo porozumění přebohatě.
Bělohradského
tvrzení je prostě další kontradikcí a nedůsledností. Kupř. uvedená Nixonova
rétorika polarizace rovněž předkládá falešné alternativy a je pouze účelovou
rétorikou tj. demagogií. Není těžké ji jako takovou vidět. Volby, které
Bělohradský uvádí "mezi mírem nebo válkou, pracující třídou nebo
vykořisťovateli, zrádci nebo budovateli vlasti, mezi Ruskem nebo USA, mezi
svobodou nebo totalitou, mezi trhem nebo socialismem" (přidejme si
další), mohou být vážné a tíživé volby, pokud je situace vyhraněná, pokud jsou
skutečnými volbami v rámci možného a ne pouze rétorikou, pokud někdo musí volit
i osobním zařazením. Vybrány byly pro svou zprofanovanost. Kupř. sevřené a
jednoznačně principiální "Ani Moskva ani Washington", mohlo
bez pochyb platit v rovině theorie, motivace a dlouhodobé strategie, ale
důsledky byly "Moskva nebo Washington". Tak to asi viděl H. Marcuse a z druhého břehu jinak G. Lukács. Možná, že
ve skutečnosti byl jediný, neviděný důsledek "Moskva a Washington",
ale i pak byl prostor k rozlišení.
Nezúčastněně divácké postoje a nadhledy jsou pochopitelně zúčastněnými
předem zakalkulovány. Pokud na svobodném trhu závisí opravdu "bohatství,
které není ideologickou kategorií.... třeba obrazy Leonarda da Vinciho, teorie
relativity, architektura našich měst, literatura, univerzity, ústavy a výnosy
ústavních soudů, tvořivá svoboda periférií, komunikační hojnost a sdílení
zkušeností", tedy "statky které nelze vytvořit bez svobodného
trhu", a pokud jeho samotná existence je zjevně ohrožena, pak
je třeba volit mezi tímto trhem a jeho, ke zkáze a barbarství vedoucí
neexistenci, i když důsledky pro nikoho ze zasažených by neměly být nemilosrdně
"Kdo si zvolí špatnou možnost, je odsouzen k smrti nebo
k neviditelnosti". A co když toto přijde jako nutné, nevyhnutelné
ač většinou nechtěné, důsledky samotné volby? A co když jednou z alternativ-
antitézí nějaké volby je právě výslovné odsouzení k smrti nebo neviditelnosti?
Příznačné je, že Bělohradský uvedl jako příklad volby mezi antitézemi
socialismus na straně jedné a kulturu a volný trh, který jediný podmiňuje
civilizační statky, na straně druhé. Odsuzované polarizaci a zjemnělým svazáckým
praktikám se tento liberalismus mimo souvislosti a mimo čas nevyhnul. Platí to
i pro následující větu: "Podle Václava Havla je důsledkem českého
ateismu to, že "neexistuje pocit, že je tu jakékoli morální
zakotvení". Náboženství ale není žádné "morální
zakotvení"." V. Havel sice sám trvalého, viditelného morálního
zakotvení nedosáhl, a jeho výrok o humanitárním bombardování z něj dělá člověka
"který by měl vědomě postrádat sebeúctu", jak pravil kdosi na jednom
diskuzním fóru, přesto však jeho posouzení lokální historické scény nelze
zamítnout tak, jak se Bělohradskému přihodilo. Ten se pak rétoricky táže
"zachránila snad katolická církev Itálii před rasovými zákony
z roku 1938? ..Exkomunikovala snad fašisty?" Tak to už je
agitační středisko v ulici Na úhoru.
Je snad
nemožnost nebo jakákoliv neschopnost Římsko-katolické církve zabránit v Itálii
v roce 1938 rasovým zákonům, kterým patrně, jak se většinou historici
domnívají, ani Mussolini nemohl zabránit, argumentem proti náboženstvi jako
takovému, je argumentem proti veškerému křesťanství, je alespoň argumentem
proti naboženství římsko-katolickému ? Nebo pouze, pokud vůbec, pouhým
argumentem proti tehdejším vatikánským Vrchním hybatelům a případně dnes
nelehko posouditelným selháním jistého množství Italů? Musí kterákoliv církev
vyžadovat ode všech vždy projevy heroických cností? Je svědkem ve světě, nebo
světa? Navíc tato otázka v duchu rétorické polarizace vytrhuje problém z
historických souvislostí. Ostatně, nebyla by šablonovitá, hromadná exkomunikace
fašistů pouze pozérské, nezodpovědné, v podstatě mimo-etické gesto, v duchu
nerozlišujícího principu kolektivní viny, s jednoznačně negativními důsledky i
pro ty, kterých se rasové zákony týkaly především? Více by řekl znalec
církevního práva. Rasismus Římsko-katolickou církví už dříve odsouzen byl. Aby
věci nebyly jednoduché, nebyl to procentuálně malý počet italských Židů, kteří
byli členy Partito Nazionale Fascista.
Na otázku
"A není například rozsáhlá korupce odhalená v Itálii akcí
Čisté ruce přesvědčujícím důkazem toho, že mocná katolická církev žádné morální
zakotvení italské společnosti nezajišťuje?" lze odpovědět snadno.
Není, a navíc to je poněkud mimo jádro věci. Mimochodem, i z důsledně
atheistického hlediska může být nedostatek morálního zakotvení v českém případě
spíše více nežli méně také důsledkem atheismu. Poněkud šťastnější je
následující výrok: "Redukce všech nedostatků systému na otázky svědomí
a morálky jednotlivců je typický katolický trik: církev se smířila ve
20. století s fašismem, nacismem, frankismem, salazarismem (?) a
všemi možnými tyraniemi v Latinské Americe, ale ve všech těchto tyraniích
hlásala "potřebu etiky". Do značné míry to je trik, ne však pouze
katolický a není to redukce všech nedostatků systému. Neškodnou, nebo i
radikální rezervní kritiku systémů římskokatolická církev nevylučuje. Preferuje
však vždy tu, která je výhodná z momentálně oficiálních katolických pozic,
pochopitelně. Se záhadným "salazarismem" se církev smiřovat
patrně nemusela. S tyraniemi v Latinské Americe se nesmiřovala, většinou je
podporovala.
Kupř. v
Brazílii bylo silné hnutí základních křesťanských komunit, teologie osvobození,
pedagogiky utiskovaných (Pedagogy of the Oppressed v angličtině, Pedagogia do
Oprimido v mluvě domácí), část hierarchie pro, část spolu s oligarchií,
tedy proti. Poté 20 let vojenské diktatury a rozdíly se vyhrotily do
krajnosti, spojenectví šavle a kropáče, čili purpuru a lampasů na straně jedné
a odboj na straně druhé. Známý i mimo Brazílii byl kardinál Don Elder Cámara,
katoličtí guerillos, méně už bylo známé odborové hnutí a strana PT-Partido dos
Travalhadores. To byla velká doba nynějšího presidenta přezdívaného i oficiálně
Lula. Připomeňme, ale nezaměňujme v této souvislosti polskou Solidarnośc a
Walesu. Řím pro uklidnění - od doby papeže Lva XIII - čas od času pouští do
oběhu úsměvné, tzv. sociální encykliky, které radí, jak by se mělo, kdyby se
mohlo. Jak by se mohlo odstranit nejhorší zlo kapitalismu, aniž by se poškodil
samotný kapitalismus a kapitalisté. Apel na morálku, dobrá srdce magnátů,
dětinskou úctu a poslušnost ze strany dělníků a nějaká ta kosmetika nikoho
neurazí. Některým biskupům se i toto zdálo být přespříliš radikální. Skutečně
není míněno jako černý humor nebo konstatování, pouze dobově nevyhnutelné
nezbytnosti tvrzení, obsažené v encyklice Rerum Novarum. Kapitál potřebuje
práci a práce potřebuje kapitál. Finta a morální kýč, tehdy pouze jen tiskem
nebo z kazatelen, později pak i přes rádio a dnes už i telku. Připomínám zde na
téma morálního kýče velmi dobrý článek Martina Škabrahy Honza
Pavel Superstar. Jan Pavel II. šel v kritice kapitalismu o něco dál
nežli jeho předchůdci. Ale ne dost daleko, aby to někomu mohlo vadit. Jak řekl
Helmuth Schmidt: "Čistota jeho ideologického učení nenabízí chudým žádný
chléb". Čistota? V Brazílii tedy svého času proti těm, kteří nepochopili,
nastoupila jednotná fronta uniforem a sutan. Těch, které pochopily, ne tedy
všech uniforem a ne všech sutan, a pochopitelně ne všechny byly brazilské.
Pobaví i poděsí výrok jednoho preláta že: "Evangelium se nešíří (nebo
neuskutečňuje?) se samopalem v ruce". Předpokládal, že všichni si poslušně
sedí na vedení? Církev prototyp a Církev - máti autoritářství a totalitarismu
je vždy vlídná a vstřícná vůči služebným diktaturám. A tak má pochopení, i když
khaki horlivost potrefí, koho nemusela. Tedy i biskupa, kněze či jeptišky. Kdyby Popieluszko byl Brazilec (neřkuli občan menší
latinskoamerické země) v době některé z nesčetných vojenský diktatur, asi
bychom o něm moc neslyšeli.
Základní
komunity a Theologii osvobození pak dorážel Vrchní inkvizitor čili ústřední
církevní kádrovák kardinál Ratzinger. Katolicismus je krutý v theorii, většině
katolíků pochopitelně neznámé, i v praxi, touto většinou přehlížené. Je tím, ba
i více, ale ne pro každého, a ne stejně. Bělohradský svou kritiku stupňuje "Církev
nemá s etikou nic společného. Celé to uměle pěstované "retribuční
imaginárno", obrovský účetnický aparát odměn a trestů, který církev
spravuje, generoval sobecké individuum, které hledá odplatu na onom světě, a
naplňuje tak základní imperativ konzumní společnosti -- Hledej co největší
zisk!" Nepochybně. Dodejme, a dosud existující a nezrušitelná praxe
odpustků, v současnosti jen lehce přepudrovaná a méně propagovaná. Méně logický
je závěr: "Etické jednání začíná až tam, kde člověk přijímá bez
nostalgie po "pravém onom světě" konečnost a dějinnost světa
tohoto". Kdo je zde tím rozhodčím o etickém jednání bez norem a
pravidel? Sdostatek odvážně zní: "Náboženství je nedostatek odvahy
přijmout lidskou životní situaci ve světě, kterou je konečnost, dějinnost,
nejisté poznání skutečnosti, zranitelnost. Náboženství nabízí únik z této
"prekérní" situace skokem do zásvětí".
Sotva
toto přijme dnes někdo z významnějších antropologů, ethnologů, lidí znalých
srovnávací religiostiky, psychologie, historie a sociologie náboženství. Uliční
buditelé osvěcovali skrze vědu. Náboženství vysvětlovali právě otázkami, na
které neznali lidé předvědečtí odpovědi, a tudíž přírodní jevy vysvětlovali
způsobem, který je pro nás lid období Věd reakcionářský a směšný. Ani Gagarin
nic neviděl. Soudružky Blabláčkové měli tuto Vědu v malíčku. Dnes se přidává
podučitelský existencialismus desítkařské úrovně pro sebevědomí hrdých a
statečných duší. Neznalost análů hagiografie, dějin a monotónní zaměňování
náboženství s pouhou částí pouze západního křestanství, tedy katolickou
církví, která je má reprezentovat, je odstrašující. Křesťanství, natož
náboženství, o náboženskosti nemluvě, je pojem a realita zajisté širší než
katolicismus, který ostatně,se v průběhu staletí také měnil, ať už kontinuálně,
nebo disruptivně, sobě věrný, nebo sebezrazující.
Docela
jistě jsou také jiné formy katolicismu i v samotném rámci samotné
římsko-katolické církve, natož mimo něj. Výrazně odlišný a životný je kupř.
lidový jihoamerický katolicismus, zvláště indígenas a afro-americký.
Pochopitelně nezávisle na Vatikánu a někdy i navzdory samotným Janusovým hlavám
za Bronzovou branou. Prakticky, jak ukazuje jihoamerická kultura i
každodennost, je méně zatížen typickým a-morálním legalismem, zásvětným účetnictvím
a esenciální i účelovou sexuální patologií. Působí a je žit nezávisle na
utlačovatelské dogmatice, kodexech morálního znevolnění a labyrintech
církevního práva, zahrazujících cestu do krytých sfér. Theologie osvobození je
rovněž mimo kategorie stanovené prof. Bělohradským. V Chiapasu žijí katolíci!
To co nám Bělohradský předkládá k víře jednoduše neodpovídá pravdě.
Pokud jde o křesťanství celkově a především náboženství vůbec, projevuje V.
Bělohradský neuvěřitelnou neznalost a naprostou intelektuální nespolehlivost a
nezodpovědnost. Proto může tvrdit: "Křesťanské individuum nezastupuje
vznešený morální ideál proti materialistickým spotřebitelským masám".
Znovu a znovu mantrické, demagogické zaměňování katolicismu a křesťanství. Je
Bělohradskému známo podstatně odlišné křestanství východní a orientální?
Sotva.Opravdově křesťanské individuum (zdaleka ne však pouze ono ) však
v důslednosti zastupuje vznešený morální ideál proti materialistickým
spotřebitelským masám, ba i některá nevzorová katolická individua, nezávisle na
nechutném obrovském účetnickém aparátu odměn a trestů, odpustkovému
směnárenství, legalismu nahrazujícím etiku a propracovaném systému manipulace,
citového vydírání a represe. Byl snad František z Assisi, kterého Negri a Hardt
vidí jako vzor komunistického militanta dnešního soumraku Západu, závislý na
morální vychytralé egoistické kalkulaci a kasuistice?
Příkladů
by bylo možné předložit nesčetně. A nejsou to liberálové a liberalisté a
žel, jen zřídka, pokud snad někdy, euro-atlantická (na rozdíl od
ibero-americké) důrazně atheistická anebo bezcírkevní levice, kdo chodí do
leprosérií, slouží v ústavech pro lidi na které je bolestné a děsivé
pohlédnout, sdílí s nejzapřenějšími život v džunglích, pouštích, pustinách,
slumech a favelách. Nemohou to být děti konzumentské doby, pro které je otázkou
"jaký smysl má život, když dojdou prachy", ani nedůslední a
bázliví skeptici, neschopní skepse vůčí své skepsi. Nemohou to být
Bělohradského liberálové zaneprázdnění prolamováním univerz "jejichž platnost
je zaručena sociální sankcí, tedy zvykem, nebo mocenskými dekrety -- ne
z podstaty věci".
Nevyhnutelný,
úporný eurocentrismus, velmi úzce a uzavřeně chápaný přínos Západu,
jednosměrný, monochromatický a jednorozměrný pokrok, Osvícenectví coby kámen
úhelný, a v ideální, inteligibilní rovině potencionální linearita vývoje, se
jeví jako logicky nutný závěr vyplývající z proklamací o přínosu Západu. Neboť "Co
jiného je pokrok než vítězství idejí, které platí 'z podstaty věci'"
atd. ! Tato vrstva evropské historie však není jediná a její pozitivita není
nesporná. Nedostatečná, podřazená a zúžená, administrovaná a distribuovaná
západokřesťanská racionalita bez vlivu spirituální racionality křesťanského
Východu, od něhož byla odkrojena, a Dálného Východu, který nemohla osvětlit a
vysvětlit, nesouhlasná vůči etickým základům vyplývajícím z úcty
k životu a vnoření do oslňujícího mysteria bytí, končí v mechanice
znehodnocené reality a shluku neúplných, osamocených jedinců mimo společenství,
domov i cestu. I poutníky a nomády v krajinách západního
intelektu nahradili na místě přešlapujíci běženci. Naddeterminované dovršení
předdějin, jehož jsme svědky, přivádí na scénu a bojiště prvopočátek.
Pospolitosti, vize, rituály, platnost a aktivizace kolektivního nevědomí,
osvobozující vědomí sounáležitosti v podobě původního nejúčelnějšího a
primárně nejúspěšnějšího lidského zřízení, nebo v současné transformované
podobě umožňující zpříznění určením i volbou, vystupují jako zárodečná skupenství blížícího se
počátku skutečně lidských dějin.
Zcela v
duchu oficiósní, inovované národovecké apologetiky následuje "'Češi
jsou nejvíc ateistickým národem v Evropě,' slyšíme často. Máme se snad za
to stydět? Je ateismus jen "důsledkem komunistické devastace duší",
nebo je naopak pokrokem?" Otázka zní, co je český atheismus.
Bezpochyby je do značné míry "důsledkem komunistické devastace
duší", ale nejen toho. V dějinách bychom museli probrat posledních
šest století, abychom znali všechny signifikantní historické příčiny. Katolická
církev, ač je její kulturný přínos bezesporně značný, se o "devastaci
duší" přičinila nemálo. Český masový, lidový i podlidový atheismus
však nevychází z Osvícenectví, ani z existenciálnách a etickych krizí, z
promýšlení, těžkých hodin a muk, důsledného racionalismu a/nebo vyššího typu
humanismu. Dokonce ani adekvátně nerozvinutý a v očekávané diskvalifikující
buranské podobě. Ve století dvacátem se probouzel ponejvíce jako nedůsledný
středostavovský a osvětářský atheismus své doby, většinou spíše zjednodušující
antiklerikalismus, z něhož se později vyvinul cenově přístupný, náhražkový,
však posilňující vědecký atheismus - věda, nejrozšířenější v
běžně vulgární formě karikující polovědy, slepé víry a ulevujícího nemyšlení.
Současně se samovolně rozvíjel a-theismus industriální a později i hrubě
partajního střihu. V době povítězné šíření svěřeno na přiměřené úrovni
poúnorovým produktům pedagogických rychlokvasíren, desítkám tisíc desítkářů,
absolventům sovětoidně engelsistických dvoutřídek a pavlačovým Akademiím
Vševěd.
Po obecně
přístupném vyrovnání se s náboženstvím v článku následuje kvalifikace a
klasifikace etiky. "Co je tedy etika? ...Slavoj Žižek v rozhovoru
s Milanem Hauserem cituje vyprávění Jorge Sempruna o holocaustu:
"Jednou viděl vlak se sto osmdesáti Židy, a protože to bylo v zimě,
všichni zmrzli. Když vězni umírali... doprostřed dali děti... přežilo jich
sedmnáct... Němečtí dozorci je vyvlekli ven a postříleli, zůstaly jen dvě.
Hošík asi šestiletý, druhý čtyřletý. Aby se dozorci pobavili, pustili na ně
psy... chlapci začali utíkat a psi za nimi. Menší hoch upadl. Druhý se
k němu vrátil a chytil ho za ruku. A v tu chvíli je dostihli psi
a zabili."..."Etika není nějaký seznam pravidel. Je to exemplární
jednání některých lidí, jehož jedinečný smysl už nelze vytlačit z dějin
lidských společenství." Toto jednání však posuzujeme podle určitých
norem a pravidel, i když třeba nepsaných, nebo přijetím nějaké nadosobní
autority, která se jeví bezchybná, nebo na základě etické zřejmosti, pokud nám
taková může být známa. Světec pro některé je zločinec pro jiné a naopak. "Jádrem
etiky jsou věčná exempla", říká Bělohradský. Jde o to jaká, a proč a
jak je hodnotíme a především, na základě čeho. Pro některé mohou být uvedená
exempla pozitivní. Hitler, Stalin, Eichmann, Berija, Pol-Pot jsou také exemla.
I nepřímou relativizací etiky se stávají nekritizovatelnými.
Dějinná a
kulturní podmíněnost a závislost, stejně jako případná psychologická
nahodilost, jsou pro pouhou volbu etických příkladů podstatnější a
krátkodobější, nežli tomu je v případě norem. O manipulaci a výrobě národního a
davového vědomí pospolitosti klonů nemluvě. Kupř. upalování kacířů a čarodějnic
bylo příjímáno jako pozitivní, rozumné ba přirozené. Ani mýthizovaný a
tabuizovaný Hus nebyl proti upalování kacířů, pokud bylo dodrženo jeho
kritérium, to jest, byli usvědčeni z Písma. On se pouze za kacíře nepovažoval.
Husité to usvědčení z kacířství a rouhání brali jednoduše a kolektivně,
vyplývalo ze samotného nečlenství a z nepříslušnosti ke kalichu. Kacířství
odstraňovali plošně. Proti všem. Přesto se stali státujemi vlasteneckých
pantheonů a národních panoptik a Hus nejen politickým patronem v národovecké
hagiografii, ale i absurdním, regionálním světcem českoslovanské pravoslavné
církve, coby důkaz její barvosleposti a úpadku. Pečlivě konstruované, i
spontánní lidovou tvořivostí plozené legendy a mýty se často stávají trvale
součástí dějinného kolektivního vědomí a jako takové mají trvalou užitkovou
hodnotu, bez ohledu na etickou oprávněnost, kulturní opodstatněnost, pravdivost
a dějinné souvislosti. Nejčastěji právě naopak, v nepřímé úměrnosti.
Pro
upřesnění pak "Ke slovu "morálka" ještě malou poznámku.
V polarizovaném veřejném prostoru má ještě jednu funkci -- je to
soubor vlastností, které mají byt vtlučeny do každého jednotlivce, aby byl
ochoten řešit bez reptání problémy, které mu systém způsobuje -- třeba
nevýhodné pracovní smlouvy, důsledky finanční krize, úpadku sociálního státu,
zamoření životního prostředí atd. Protestovat proti společnosti je nemorální,
člověk morální si nestěžuje, nehledá viníka mimo sebe, ale řeší své problémy
sám za sebe! Morálka je tu jen jiné slovo pro sebezotročení jednotlivce".
To ovšem je morálka systémů, které ji potřebují, pro dobro oligarchie, aby
zůstávali "kulturně a civilizačně bohatými " protože "tyto
statky nelze vytvořit bez svobodného trhu, a tedy bez nerovnosti mezi lidmi,
bez efektivní vlády, a tedy bez vlády menšiny nad většinou, bez boje
o reprezentativnost moc", to jest nelze vytvořit v jistých
obdobích, bez sebezotročení jednotlivce příslušné kategorie, kterému nemůže být
poskytnut chléb, sóma a hry na jemu odpovídající úrovni. "Je nutně
normální věřit v křesťanský výklad světa? Nebylo snad osvobození od
"božího bludu", od náboženství jako odcizení, jednou z velkých
aspirací osvícenství právě vedle emancipace ras, tříd a třeba žen? Ze všech
stran sponzorovaná potřeba náboženství svědčí o totální neschopnosti
globálního kapitalismu dát nějakou uvěřitelnou odpověď na jednoduchou otázku:
Má život smysl, když dojdou prachy?" Takto tíživě trapná otázka o
smyslu života se může objevit pouze v systému, který je cítit hnilobou,
gangrénou a sepsí.
Globální
kapitalismus pochopitelně žádné uvěřitelné (?!) odpovědi dát nemůže
nejen na tuto, ale vlastně na žádnou otázku, ale pokud nějaká náboženství,
resp. Církve sponzoruje, pak to není kvůli odpovědi na otázku ( přestože Systém
potřebuje odpovědi bez otázek?) zda má život smysl, když dojdou prachy.
Taková otázka Systém trápit nemusí. "Systém potřebuje odpovědi bez
otázek a náboženství tuto funkci dobře plní." Jak
které, jak pro koho, jak kdy a jak kde a proč. Zde jde o další povrchnost,
nehistoričnost a generalizující zjednodušení. Systém se také dnes, kdyby na to
přišlo, obejde i bez náboženství a některá náboženství musi nutně
neutralizovat, jiná velmi výhodně využívá a mnohé církve se rády využívat
nechají, pokud se samy ke kolaboraci ze spříznění nenabídnou. Ostatní je
svobodný trh moci. Systém se však obejde i bez odpovědí, ty mohou vracet k
otázkám nebo je vyvolávat. Propagované Osvícenectví bylo dogmaticky povrchní a
pokud se jeho kritika netýkala konkrétní církve, konkrétní praxe, konkrétních
dogmat, pak bylo celkově pod úrovní náboženskosti. Že něco bylo jeho aspirací
není argumentem, a ve skutečnosti ty aspirace nebyly zas tak veliké, jak
Bělohradský tvrdí. Oč jde
je, zda jsou tyto odpovědi pravdivé.
Podbízivá,
dvojsmyslná, retorická otázka Je nutně normální věřit v křesťanský
výklad světa? je nepřímo podbízivě polarizující! "Po roce
1989 je rétorika polarizace archaická, její vláda nad veřejným prostorem
vytlačuje ze hry porozumění možnostem, které konec bipolárního světa
otevřel". Proto v současnosti produkovaný, záživný, povrchní a falešný
antikomunismus vlastně zahlazuje krvavé stopy, deformaci a retardaci lidskosti,
které zanechal předchozí pitvorný režim Kompromitující Státostrany
Československa, neprávem zvaný socialismus, se stává dalším klišé. Porozumění
možnostem, které "konec bipolárního světa otevřel", však sotva
bude žádoucí. Jednou z těch možností je totiž také realizace socialismu.
Dalšími jsou coby nežádoucí vedlejší i žádoucí hlavní efekt nejrůznější
dystopie, na které přivykáme. Opravdu můžeme snadno vidět ,že "Prokletím
české společnosti je neustálé obrozování". Po roce 1918 se rituálně
zabíjelo "Rakousko v nás", po roce 1939 "mýtus Masarykovy
republiky", po roce 1945 se zase zabíjel "měšťák
v nás", v roce 1968 přišlo "obrozování
socialismu" a nakonec "obrození demokratické". Nositeli těch
různých "obrození" jsou vždy intelektuální elity, které proto
vyžadují privilegované postavení v národě." Prokletím české
společnosti je především účel a věčnost potřeby neustáleho "obrozování
", rituálního zabíjení, kýčařských mýtů a častá potřeba shlížet se
narcisisticky ve staletých kalužích, vybarvovat historické omalovánky o
archetypálních tatíčcích, dobrotivých pečovatelích lidu a z lidu, a o nadšení
burcujích, přisprostlých hecířích, co maj pod čepicí, nemluvě. Jsou výjimky
potvrzující pravidlo, ale beze snových zítřků a mesiášství to v zemích českých
nejde. Prokletím je, že tato obrozování jsou obrozovanými vyžadována a lačně
přijímána.
Nepatřičné
elity si opravdu od jisté vzdálené doby navykly na základě toho vyžadovat
privilegované postavení do kterého jsou vnášeny, možno-li vzývány a obklopeny
jásotem. Nevěříme-li však v mystickou moudrost lidu přítomnosti, emanující do
industriální a postindustriální konzumentské společnosti, nemáme bohužel na vybranou
než doufat. Nejsou lidi a zmizel lid. Je pak nabíledni, že užitková "Věčná
potřeba obrození se dnes vtělila do slova "antikomunismus", jeho
nositelé vyžadují pro sebe status bojovníků za obrození národa po komunistické
devastaci." .Zpravidla jsou to ti, kteří v předsametovém hnojišti
kralovali, vesele kolaborovali, nebo alespoň nehnuli prstem. Ladislav Žák ve
svém článku Antikomunismus je trendy
říká:
"Antikomunismus
je, řečeno slovy současného newspeaku, prostě trendy. Nikdo přesně neví, co to je, ale letí to, přináší to uznání a body a
člověk je prostě in. Navíc se tato neideologická ideologie stojící na prosté
negaci všeho a ničeho nachází v pozici jednookého mezi slepými, protože
široko daleko není nic, co by jí mohlo konkurovat v jednoduchosti a
přitažlivosti. Jsem
antikomunista, tedy jsem..., mohou si dnes říkat mnozí a mají dokonce i na koho
a na co navazovat..."
"Co
byli v devatenáctém století Němci, jsou dnes komunisté, musíme se
emancipovat od jejich nadvlády v nás ", přičemž předstíraného účelu a
zástupného cíle "rituálního zabíjení" dosaženo nebylo nikdy.
Nuže jak "funguje rétorika polarizace založená na figuře
"antikomunismu"? ... Mnoho lidí (dokonce i pravicových novinářů)
vidí současnou korupci, nové zdroje strachu a ponížení, nové, účinnější formy
manipulace veřejného mínění, nebezpečnou moc oligarchií vynesených k moci
post -komunistickými privatizacemi." Bezesporu přesně popsáno.Třeba
však přiznat, že i liberalismus jistého typu "Především opevňuje status
quo proti antagonistické kritice" a dělá to velice úslužně a návíc
pomáhá coby opium intelektuálů bez závaznosti. "Málo z nás si
myslelo, že se dveře otevřou tak rychle všem těm mafiánům... z nichž se
dnes stali milionáři a miliardáři," řekl nedávno Václav Havel, a tak
ke svému proslulému slibně slibujícímu projevu z roku 1989 přidal další
osvědčení politické nesvéprávnosti nebo pokrytectví. O gangsterském a
banksterském kapitalismu se mohl přinejmenším dočíst ještě mnohem dříve nežli
vyšel před sametovou oponu.
"Ano,
mnoho lidí má pocit, že česká (a nejen česká) demokracie nestojí na univerzálně
platných hodnotách," jak však sloučit univerzálni hodnoty s proklamovanou etikou, která "není
nějaký seznam pravidel" ale "Je to exemplární jednání
některých lidí, jehož jedinečný smysl už nelze vytlačit z dějin lidských
společenství." A jak ji sloučit s věčnou efektivní vládou menšiny nad
většinou, vládou údajně svobodného trhu a povinnou nerovností; "naše
nedostatky nejsou problémem systému, ale důsledkem morálního deficitu
jednotlivců. Potřebujeme více etiky! Etika tu není než oportunismem, starou
teorií o možnosti "změny zevnitř", změny, která není
antagonistická vůči systému, jen vylepšuje "něco uvnitř něho". "
Tato etika tedy není pouze typicky katolickým trikem, ale často užívaným
trikem, a sotva vystačí s galerií exempel. Na řadu rozporů, nedůsledností a
mylného chápání historie, včetně nepořádnosti v historické faktografii,
upozorňuje Milan Valach v článku Bělohradského:
Proč nejsem antikomunistou. Citovat z tohoto článku by znamenalo
překopírovat jeho velkou část.
"Jinou
důležitou funkcí rétoriky polarizace je výklad komunismu jen jako "špatné
minulosti", od níž je třeba se osvobodit...To ale nic nemění na tom, že
komunistické ideály byly důležitým civilizačním statkem , že se míchaly
s ideály liberálními, demokratickými i křesťanskými --
emancipace proletariátu a žen, rovnost sociální, vzdělání přístupné všem, boj
za osvobození ujařmených národů atd." Tedy, jednoznačně a plně komunistické, to znamená
především nepartajní a nadpartajní ideály i zcela nesmíchány s čímkoliv a
dokonce i ty, které nejsou nijak komplementární, zůstávají platné a samy o sobě
životnější a perspektivnější, nežli v době jejich organizované, systematické
degradace. P. Vittek připomíná:
"Komunizmus
vznikol na humanistických základoch. Cieľom bola radikálna premena spoločnosti,
ktorá mala viesť k oslobodeniu človeka, odstráneniu nadvlády menšiny nad
väčšinou a vykorisťovania. Fromm o Marxovom chápaní komunizmu (socializmu)
píše: "Cílem socialismu je zcela jednoznačně člověk. Socialismus
představuje takovou formou produkce a společenské organizace, v níž člověk může
překonat odcizení svému produktu, své práci, druhým lidem a přírodě; v níž se
může navrátit k sobě, chopit se světa svými bytostnými silami, a tak se s ním
sjednotit. Socialismus byl pro Marxe, jak to vyjádřil Paul Tillich, hnutím
odporu proti zničení lásky ve společenské skutečnosti."
Snad i
zmíněný Paul Tillich reprezentuje "náboženství (které) je
nedostatek odvahy přijmout lidskou životní situaci ve světě, kterou je
konečnost, dějinnost, nejisté poznání skutečnosti, zranitelnosti, (a) generoval
sobecké individuum, které hledá odplatu na onom světě,.. naplňuje tak základní
imperativ konzumní společnosti "? ( vsuvky jm). Lze vážně tvrdit, že
únik z této "prekérní situace skokem do zásvětí" nabízí i
praktikované náboženství úcty k životu Alberta Schweitzera? Uvedeny jen
populárnější ilustrativní příklady. Je jistě také rozdíl mezi spravedlností,
završením, nezahraditelnou transcedencí a odplatou, únikem do zásvětí,
zotročením "celým tím uměle pěstovaným "retribučním
imaginárnem" a účetnickým aparátem odměn a trestů."
Abychom
to měli všichni stejně jednoduché, bylo zdůrazněno, že "Komunismus ale
emancipaci od náboženství nepřinesl, naopak sám se stal groteskním
náboženstvím, založeným na kultu práce, světlých zítřků, velkého Stalina".
Nestal! Vypočítaná parodie rozhodně neměla s náboženstvím, ani v nejmenším a v
žádném smyslu, co dělat. Tady jsme u výstavně ryzího, osvíceného českého
podučitelství. Konfekční, demagogická záměna pojmů je otřesnou a varovnou
ukázkou křiklavé, banální povrchnosti. Snadno zapamatovatelná vigneta, stručné
klišé a případné, snadno použitelné logo i obranná fráze mají posloužít
snadnému výběru a orientaci v masách. Lépe by to neřeklo ani Volné sdružení
liptákovských bezvěrců všech stavů. Myšlením nezatěžovat! Tedy "Co
jiného je pokrok než vítězství idejí, které platí "z podstaty
věci", nad ideologiemi, které platí jen na základě mocenských
dekretů?" Mnoho jiného. To co tato značka liberalismu nabízí je pouze
nerozlišující odmítání potencionalních "odpovědí bez otazek", ktere
nahrazují v nejlepším případě otázky bez odpovědí, nebo instrukce o způsobu
jejich kladení, rozlamování univerz, obhajoba věčných pravd svobodného trhu,
tedy nerovnosti mezi lidmi, efektivní vlády, to znamená vlády menšiny nad
většinou.
- See more at: http://blisty.cz/art/48277.html#sthash.pwVpMUiS.dpuf
Komentáře