František Ferdinand, Šmeral, Masaryk ...........?
„Zde jest zkušební kámen, na němž se dokáže, zdali jsme
opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rakousku
jediní výrazem nutnosti dějin, stvořiteli nového Rakouska svobodných,
rovnoprávných národů Za
nejúčelnější podmínku vývoje národů střední Evropy a jejich proletariátu,
včetně národa a proletariátu českého, je potřebné posilovat vše, co přispívá k
udržení velkého, státně organizovaného hospodářského prostoru, jehož
dějinným výrazem je Rakousko-Uhersko.“
Bohumír Šmeral
„Není jediného
národa ani území patřícího před tím habsburské monarchii, jemuž by získání
nezávislosti nepřineslo urpení, jaké staří básníci a teologové připisovali
výhradně zatraceným a prokletým.“
Paměti Winstona
Churchilla
Dějiny na výběr
V české historii je
nemálo polozapomenutých, nevhodých osobností a témat, zato je hodně vybraných ,
nejčastěji přebarvých, politicky a psychologicky působivých a užitkových vyprávění, které se nemohou minout žádoucího účelu. Do jisté
míry mezi ně i přespříliš vidoucí a předvídající Bohumír Šmeral. Ten má hříchů hned několik. Prvním
z nich byl jeho postoj k Rakousku Uhersku a druhý, ne však poslední
spoluzakladatelstvi Komunistické strany.Třetí, rovněž ne poslední byla jeho
laxnost k bolševizaci strany. Tento hřích později vyznal s výhradami,
postupoval však i nadále “smířlivecky “,, oportunisticky a šmeralisticky. Přesto, že na počátku
3. internacionály existoval anti-leninský
marxismus a brzo vznikly i anti-leninské komunistické strany
a organizace , mezi velezrádce tototo typu však Šmeral nikdy neupadl Nenachází
tedy místo na žádném piedestalu. A je nepřijatelný.všem vlastenecky i jinak
pokrokově všem cíticím,.nebo a rovněž všem volebního úspěchu. potřebným.
Jeho nebezpečí
musí být nezapomínáno ! (viz dodatky)
Bděme !
To se
nám to úpělo!
Čím vlastně bylo Rakousko - Uhersko? Polofeudální, zaostalou zemi, ve které vládla
šlechta, Církev, armáda, Němci a Všeněmci,
země v rozkladu, která se nutně musela rozpadnout v řadu kupírovaných, umělých států s malou
zárukou životnosti? Nebo rozvíjející se zemí s řadou řešitelných problémů.?
R-U bylo bez kolonií a obav o jejich ztrátu a bez ctižádosti stát se hegemonem
Evropy. Řešení národnostních problémů
možné bylo a návrhy byly přijatelné. Nepochybně to měli horší nemaďarské národy v Uhrách
a národnostní reformy by tam byly hůře realizovatelné., ale ne nemožné
Pokud jde o národnostní útlak Slovanů zcela jinak to viděl Rakušan Adolf Hitler :“Na severu a na jihu rozežíral
cizí národnostní jed tělo našeho národa a Vídeň sama se stávala stále více
neněmeckým městem. 'Arcidům' se čechizoval, kde to jen bylo možné“.
Východní marka‘, jako ochranná bašta
“Z dnešní perspektivy se zdá, že by Češi a celý svět byli
ušetřeni nejednoho zla, kdyby se byl Masarykův plán uplatnit české ‚státní
právo‘ byl méně vydařil, kdyby bylo Rakousko přečkalo válku jako životaschopná
federace svobodných národů, jako jakási ‚společnost národů v malém‘, toť se ví,
že ve velmi modifikované formě, ale přesto jako velký stát, který by, jak to
odpovídalo jeho původní ideji, jménu ‚východní marka‘, jako ochranná bašta
bránil západní svět proti Východu (stejně jako v případě nutnosti, proti
německým panovačným nárokům).“
Více v první části článku ,, František
Ferdinand, první oběť války”,a v
dodatcích a třetí části „Tábor byl náš
program“
Max Brod
Rakousko jako pojem
aneb Trocha nostalgie nikoho nezabije
„I cannot begin to tell you flavor
of the Austro- Ungarian Empire was
ramshak affair but it was charming, gay and ensperienced more kindnes [ here ]....than ever before or since in my
life. Tim
James Joyce
Svět, ve kterém stálo ještě za to žít, byl odsouzen k
zániku. Svět, který příjde po něm, si už žádné slušné obyvatele
nezaslouží.“ Joseph Roth
„Rakousko-Uhersko už není........Nechci žít nikde
jinde... Dál budu žít s torzem a představovat si, že je to celek."
Sigmund Freud v Den příměří roku 1914
Ad Jiří Rak: Epochální panovník.
Sociolog Václav Bělohradský se
vrací k článku historika Jiřího Raka ke 180. výročí narození císaře Františka
Josefa I. Mimo jiné píše:“Všechny státy vzniklé na troskách Rakouska byly totiž
horší než nadnárodní Rakousko, protože zůstaly mnohonárodní, ale na menší ploše
se šance na federalizaci prudce zmenšily a naopak rostla úzkost z druhých.
Rakousko se rozpadalo do jen „menších Rakousek"; a platí, že čím menší
stát, tím větší poptávka po národní identitě, tím intenzivnější nenávist
k těm, které identitu narušují už jen svou přítomností. Miluji metaforu
Franze Werfela, najdeme ji v závěru jeho úvodu k souboru povídek Ze
soumraku jednoho světa z roku 1937. Zatímco v USA se národy mísí
v nesmlouvavém tempu věku páry a elektřiny v „melting pot tavícím
tyglíku", v němž k přetavení různých národů na jeden americký
národ stačí jedna generace, Rakousko bylo humus, do něhož národy padaly pomalu
jako podzimní listí, potřebovaly dlouhý (hřbitovní?) podzim, aby půda,
obohacená tím tlejícím listím, vydala své plody. Rakousko se ale dlouhého
podzimu národů nedočkalo, první světová válka přeorala rakouský humus, po ní národní
démoni jako zombie dobyli politickou moc. Jednou z výhod Rakouska prý
bylo, že „mnoho géniů tu bylo často považováno za hlupáky, ale nikdy „hlupák za
génia". To po
válce přestalo platit."
Minulost je také to, co nás minulo.
,,The past is never dead.
It's not even past.”
William Faulkner
Bylo však také jiné Rakousko a
Uhersko.
V období bezohledného kapitalismu
byly přednosti závadou. Rakousko–Uhersko
bylo multi a inter kulturní a nadnárodní zemí nejen proto, že bylo
multinacionální, ale také proto, že nezničilo regionální a lidové kultury, historickou
pamět .živé tradice ; germanizační a maďarizační snahy ani nástup kapitalismu
tak daleko nezasahly. V Rakousku -
Uhersku bylo 13 jazyků , nespočetně dialektů , ethnických skupin, ale neexistoval společný a povinný úřední jazyk.! Převládalo katolictví,méně
bylo potestantů.
pravoslavných a okrajově islám (viz
dodatky)
Bylo mnohokulturní také pro svou bohatou kulturní a intelektuální
rozvrstvennost. Vídeň – Praha –
Budapešt byly významnými kulturními centry, Vídeň a Praha takřka spojitými
nádobami. Mezi Budapeští a Prahou byly kulturní vztahy, bohužel, spíše střídmé.
Terst a Dalmacie spojovali s latinskou kulturou. Vůně a barvy života a dění česko-německo-židovské
Prahy vbledly v punkevní proud
času, vstřebaly se v tůň archetypů a byly rozdrceny postupující mašinériií
kapitálu a zvěcnění. Co však přežilo má světovost a svádí k hledání ztraceného času. Vedle umění, flosofie, exaktních věd byla
známá svou vysokou úrovní také medicína.
Rakousko bylo první zemí na světě, které mělo
ministerstvo sociální péče.
Bohumír Šmeral předvídající
a nevzpomínaný
Narodil se 25. října
v Třebíči na Moravě
Byl nepochybně nejen nejvýznamnějším a nejschopnějším politikem
Sociálně demokratické strany- a nepochybně ne pouze této, ale také nejvíce
předvídavým a neposluhoval cizině, nenastoupil cestu pro Dohodu. V roce 1917
silně kritizován pro svůj nacionalismu nadřazený, historicky opodstatněný postoj
budoucími profesionáli republiky nově “vzniklého“ národa československého.
Předvším to to byl Gustav Habrman, František Soukup, František Tomášek,
Rudolf Bechyně.,
nakonec nucen resignovat.Byl politikem, novinářem, organizátorem.
Na rozdíl od Masaryka NEbyl přesvědčen, že české dějiny jsou vedeny
určitým „plánem
prozřetelnosti,“[129] v němž se uskutečňuje osud českého národ tudíž ani jeho historie nemůže být nahodilá.
Masarykovy úvahy nad českými dějinami byly ahistorické. Smysl
Smysl nespatřoval v jednotlivých časových úsecích, ale v tom, do jaké míry se v jednotlivých obdobích
časových úsecích, naplňoval onen plán prozřetelnosti „
Nepovažoval se tedy na rozdíl od Masaryka, ani za nástroj této Prozřetelnosti,,
jak by z logiky TGM mělo vyplývat a zajisté nenaplňoval onen plán
prozřetelnosti, ale také nepřeceňoval v rámci dobového marxistického poj
historické nahodilosti.
Kdo byl Mátí Spravedlnosti přijat a nevhodný
pro dobu bujarého lidu? Platilo však a
v platnosti zůstává ,, Minulost není nikdy mrtvá"!
Český stát jako kořist
Po celou 1. světovou válku, se Šmeral
staví jednoznačně za naprostou loajalitu vůči Vídni. Dokonce coby
šéfredaktor Práva lidu nedovolí ani důslednější a/ nebo radikálnější
kritické články..“ před válkou před prosazováním českého státního
práva v případě, že by došlo k rozdělení
jako kořist pro vítěze budoucnosti, jako bojiště pro příští měření sil
soupeřících velmocí... !
.........
Není vyloučeno, že budeme moci prosadit naše státní právo v období
katastrofálních zvratů. Pro nás jako národ a jako zemi by to
bylo to nejhorší. Získali bychom pak na přechodnou dobu samostatnost, avšak jen
proto, abychom se stali kořistí budoucích vítězů… Pokud nebude
Rakousko-Uhersko zachováno, rozhoří se nad Evropou plameny nové třicetileté
války a stejně jako po uzavření vestfálského míru nastoupíme my, Češi,
cestu utrpení.
(Bohumír Šmeral, z projevu na 11. sjezdu československé
sociální
demokracie v roce 1913)
V tom viděl dál, nežli pozdější lidé Hradu, PředHradí
i rozjásaného PodHradí. Sociální demokracie nakonec zcela očekávaně
opouští marxismus, aby se postupně ze strany socialistické stala stranou pouze
sociální a dobrou chůvou ochablého proletariátu, který má být zcela absorbován,
případně i s pomoci zbylých konzervovaných, nyní pouze regulujících a
identifikujících rituálů. V některých zemích ještě i dnes plní jednoznačně
pozitivní komplementární, zadržovací a/nebo i podpůrnou roli, ale většinou
dochází k Velkému skluzu a v lepších případech nezastavitelnému
slalomu koalicí a kompromisů. Poslední pokus o revoluční sociální demokracii
na české půdě, Neodvislí sociální demokraté a Neodvislá socialistická strana , krátce pokus o Socialistické sjednocení končí
neúspěšně. Šmeral zůstáví smutně a osaměle čnít jako zpočátku samostatný a
zneužitý, později pouze trpěný přívrženec mírného pokroku v rámci často
měnícího se zákona Kominterny a posléze bezvýrazně poslušný
partajní komunista, který dělá nakonec spíše roboticky symptomatickou
kompartajní politiku čtyř obratů do roka. Poněkud nepřesvědčivě
působí. Poslední pokus o revoluční sociální demokracii na české půdě,
Neodvislí sociální demokraté a Neodvislá socialistická strana , krátce pokus o Socialistické sjednocení končí
neúspěšně.
Již v roce 1915 uveřejnil anonymně
v časopisu německého geopolitika Friedricha Naumanna Die Hilfe příspěvek, který nebyl vzdálen Naumannově názoru zdůrazňujícímu
nutnost pozornosti k českým požadavkům. Naumann je autorem hodně diskutované a
kritizované knihy Mitteleuropa jejíž koncepce pro možnost návaznosti, v aktualizované, situaci
přizpůsobené podobě může být a už patrně je směrnicí pro současné poziční a
hegemonické snahy v Evropě. Nebyl Všeněmcem a neměl umyslu R-U oslabit. Z německé strany však čeští publicisté
nebyli příliš vítáni. Není nijak náhodou, že pro německou hegemonii byli
především liberální , bezdogmatičtí
něměctí theologové přizpůsobiví sociálnímu
darwinismu (!) a mnozí také
antisemitismu..Inspiraci mohli najít u samotného Luthera..
Šmeralovi „Novým
císařem Karlem je...dokonce nabídnuto ministerské křeslo (viz dodatek)
Národ
sobě?
Barvotiskový nacionalismus českých stran národoveckých a
státoprávních nemohl tedy přesvědčit české soc. demokraty aby bojkotovali
možnost socialismu v případné mnohonárodní federace volně kooperujíci s
Německem a riskovali existenci své strany a zbytečnou persekuci, která by
posílila jejich protivníky bez rozdílu. Sociální demokracie byla takto
uchráněna před nacionalismem konfekčním i konvenčně proklamovaným z
oportunismu, nebo kalendář předbíhající domácké kalkulace. V době kdy se znovu
probouzí i kýčovité slavjanofilství Zabudnutých Slávů a mezi Mladočechy
a Hejslovany se dokonce teskní po Romanovcích na českém trůnu, Kramář o
Slovanské říši
„Kramář je proti úplné samostatnosti Čech, žádá
slovanskou federaci…v rámci Ruska… Žádá, aby se Rusové přitom neohlíželi na
mezinárodní právo a podobné překážky; český národ, který neměl možnost
protestovat proti válce, schválí počínání Ruska jednohlasně.“
ze zprávy ruského
žurnalisty Svatkovského o Kramářových plánech, duben 1914 , a dokonce
vypracoval její děsivou ústavu ,9 viy dodatky0 kterou ještě před vypuknutím války posílá do Ruska, neprůhledný budoucí Tatíček
patrně přemýšlí o rozbití Rakouska – Uherska (ostatně i on uvažoval koho
posadit na český trůn, pravděpodobně by protestantský král, markrabě a vevoda
slezský a X slovenský, nebo král ěeskoslovenský nemohl být korunován;
Soc.demokracie vidí jinak. Šmeral a neprávem opomíjení centralisté, se
nevzdává vize federativního Rakouska-Uherska; a i po oficiálním konci, ve
skutečnosti na poslední desetiletí 20.století poodložené 1.světové války
uvažuje o přednostech nějaké formy socialistické federace. Ostatně o
středoevropské či Dunajské federaci uvažuje kdekdo. Možná, že v jiné, snad socialistické
podobě je to hlas pro budoucnost. Ke
Šmeralově politice a neprávem zapomínaném Thunovi a jeho úsilí o vyřešení problémů
česko-německého soužití - viz Jan
Galaunder – František
kníže Thun.
Husův
lid a národovcí ?
„Český náhled (československý) na dobu vlády Franz Josefa
I. je ovlivněn "haškovským Švejkem".
Paměti Winstona Churchilla
Žižka & Švejk –
společnost s ručením velmi omezeným
"Jenže, kdo je to lid a co je to národ? Haškův Švejk
nebyl tak úplně reprezentativní figurou českého národa v letech soumraku habsburského impéria. Archívy z
oněch let dodaly dostatek svědectví o loajálních českých vojácích a
důstojnících Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I. A nemusíme hledat
dlouho ani usilovně, abychom objevili i případy ještě mnohem křiklavější
loajality, než byla ta „rakouská“, která může být snad vysvětlitelnástaletým
zvykem na poměry ne právě úplné národní suverenity"
Ivo Šebestík, Království nebeské se údajně otvírá i těm, kteří „nevědí, co činí“
Žižka & Švejk –
společnost s ručením velmi omezeným ( viz)
Spolek států a společenství národů
....Podstatnou slabinou české (i
celorakouské) sociální demokracie byl její přístup k řešení národnostní
otázky v Rakousko-Uhersku. Vedení strany v zásadě přejímalo
austromarxistickou koncepci kulturně národnostní autonomie, jež řešení
národnostní otázky zužovala na poskytnutí národní samosprávy v kulturních,
školských a jazykových záležitostech a přímo i nepřímo pomíjela souvislost
národa a národního území i vazbu pojmů národ a vlast. Podceňovalo proto význam
českého zápasu za národní sebeurčení a striktně odmítalo český
historicko-státoprávní program, čímž naráželo na odpor většiny české veřejnosti
včetně významné části dělnictva. Tzv. protistátoprávní prohlášení prvních pěti
socialistických poslanců, kteří v březnu 1897 vstoupili na rakouskou říšskou
radu, vyvolalo v Čechách vlnu pobouření, jež vyústila
v nacionalistickou kampaň proti sociální demokracii, a stalo se
bezprostředním podnětem k založení druhé, národně orientované
socialistické strany – České strany národně sociální... zde:”
Uvnitř českoslovanské sociální demokracie se ovšem
střetávaly různé ideově-politické proudy. Vedle vlivného austromarxistického
směru, reprezentovaného především Bohumírem Šmeralem, se prosazovala skupina
kolem teoretického časopisu Akademie,
vycházející ze zásadní revize marxismu (Fr. Modráček, Lev Winter, Josef Hudec,
Alfréd Meissner) i nositelé masarykovského humanismu (v mnoha ohledech osobité
české reflexe bernsteinovského revizionismu)a části ideového dědictví
někdejšího pokrokářského hnutí (Fr. Soukup, F. V. Krejčí). Projevovaly se i
různé názory na řešení ožehavého národnostního problému
v Rakousko-Uhersku, na politické postavení českého národa a na zásadní
poměr strany k rakousko-uherské monarchii. Nakonec však převážila koncepce
Bohumíra Šmerala, který se v posledních letech před 1. světovou válkou
stal hlavní teoretickou autoritou českých sociálních demokratů a jenž přednesl
zásadní referáty o národnostní otázce na sjezdech strany roku 1909 a 1913. Šmeralova
koncepce vycházela z teorií Karla Rennera a Otto Bauera o kulturně
národnostní autonomii. Celek Rakousko-Uherska považovala za nejlepší
základnu pro realizaci sociálních a politických požadavků dělnictva i
demokratických přeměn ve střední Evropě, současně však postulovala přetvoření
současné podunajské říše ve federaci svobodných a rovnoprávný národů
Sociální
demokracie je nejstarší politickou stranou v České republice. (viz dodatky )
Sociální demokracie v Rakousku viděla jako řešení
vytvoření národních, etnických oblastí, bez jednoznačné a nutné souvislosti s
historickými hranicemi. V tom se později paradoxně shodla s jinak
zcela protichůdně orientovanými. Tuším, že dokonce i úvahy konzervativního Rio
Preissnera na
toto téma nebyly výrazně odlišné. Pokud jde o Českou soc. demokracii, zpočátku
působí její doktrína o řešení národnostního problému tj. Brněnský program
přijatý 1899, v českém prostředí úporně zahleděném do slavné minulosti jako
značně dobově nevábná, přirozeně odrazujíci a značnou část národa až
odpuzující, a proto namísto příchylnosti přinášející hlasy vyprovokovala vznik
Strany národně socialistické / České strany národně sociální /.
Pozdějí se soc. demokracie stává chápavější a volí přístupnější program, avšak
ani upravený Rennerův návrh , (v)
ostatně ani žádný jiný, nebyl bohužel v Rakousko-Uhersku realizován Sociální demokracie v Rakousku viděla jako řešení
vytvoření národních, etnických oblastí, bez jednoznačné a nutné souvislosti s
historickými hranicemi. V tom se později paradoxně shodla s jinak
zcela protichůdně orientovanými. Tuším, že dokonce i úvahy konzervativního Rio
Preissnera (viz) na toto téma nebyly výrazně odlišné.
Pokud jde o Českou soc. demokracii, zpočátku působí její doktrína o řešení
národnostního problému tj. Brněnský program přijatý 1899, v českém
prostředí úporně zahleděném do slavné minulosti jako značně dobově
nevábná, přirozeně odrazujíci a značnou část národa až odpuzující, a proto
namísto příchylnosti přinášející hlasy vyprovokovala vznik Strany národně
socialistické / České strany národně sociální /. Pozdějí se soc.
demokracie stává chápavější a volí přístupnější program, avšak ani upravený
Rennerův Rovněž byla později chtěně přehlédnuta možnost a politická i kulturní
prospěšnost realizace obdoby Rennerova návrhu v rámci ČSR, proto se objevuje
požadavek uznání právní osobnosti národa a „personální unie „ jako
bumerang znovu, tentokrát předložený někerými sudetoněmeckými / i sudeto -
německými / representanty a exponenty. -
Viděno ze sudetoněmecké strany.
Václav Chyský,Po stopách konceptů střední Evropy 19. a počátku 20. století se zaměřením
na „Mitteleuropu“Friedricha Naumanna (viz)
, ostatně ani žádný
jiný, nebyl bohužel v Rakousko-Uhersku realizován
V letech 1917 -
1929 platil princip personální
národnostni unie v Ukrajinské lidové republice (viz dodatek)- Ukrainian People's Republic (1917–1920) a v roce 1925 byl přijat v nezávislém
Estonsku
. Sociální demokracie nakonec zcela očekávaně opouští
marxismus, aby se postupně ze strany socialistické stala stranou pouze sociální
a dobrou chůvou ochablého proletariátu, který má být zcela absorbován, případně
i s pomoci zbylých konzervovaných, nyní pouze regulujících a identifikujících
rituálů. V některých zemích ještě i dnes plní jednoznačně pozitivní
komplementární, zadržovací a/nebo i podpůrnou roli, ale většinou dochází k Velkému
skluzu a v lepších případech nezastavitelnému slalomu koalicí a
kompromisů. Poslední pokus o revoluční sociální demokracii na české půdě,
Neodvislí sociální demokraté a Neodvislá socialistická strana , krátce pokus o Socialistické sjednocení končí
neúspěšně. Šmeral zůstáví smutně a osaměle čnít jako zpočátku samostatný a
zneužitý, později pouze trpěný přívrženec mírného pokroku v rámci často
měnícího se zákona Kominterny a posléze bezvýrazně poslušný partajní komunista,
který dělá nakonec spíše roboticky symptomatickou kompartajní politiku čtyř
obratů do roka. Poněkud nepřesvědčivě působí ”.Už pro Šmerala je komunista sociální
demokrat, který nezpochybňuje konečné cíle marxistického socialismu (tamtéž,
s. 388), komunismus a sociáldemokratismus jsou podle něho dvě podoby téhož
hnutí, dvě metody, které mají stejnou legitimitu. KSČM zdůrazňovala své
samostatné, domácí zdroje komunistické identity a svou pozici národní síly. I
tady můžeme navázat na Šmerala, který razil samostatnou taktiku vůči Moskvě (s.
383, 386) a spojoval budoucnost socialismu u nás s pokrokovými změnami v Evropě
nebo alespoň ve Střední Evropě (s. 383nn.)“....zde...razil
samostatnou taktiku vůči Moskvě..Tamtéž.
Третьего пути нет !
Po určitou dobu, snad
z počátku to možná mohlo být přijímáno upřímně, později to bylo jen
tolerováno, pokud to ovšem Moskvě příliš nevadilo a/nebo vábila. Dnes zajisté
může KSČM ,,razit samostatnou taktiku vůči Moskvě”. I v tom se
Šmeral rozešel sám ze sebou a zvolil krutou beznaděj stalinismu. Nejpozději v
době, kdy Sociální demokracie byla oficiálně kategorizována jako sociálfašismus
bylo vhodnější pomlčet, nebo odvolat pod hrozbou exkomunikace a ,,vydání
světské moci.” Pokud jde o národnostní politiku, ve 20.letech dokonce
vyhlašuje právo sudetských Němců na
odtržení. Nezbytně odsunut do bezvýznamnosti představiteli místního i centrálního politického
prasáctví, hrdé vulgarity a internacionalizované podlosti, nakonec se zcela
vydává komandujícímu stalinistickému aparátu a vzdává se všeho čím byl a mohl
by být. V zájmu kontinuity legitimizující obnovenou naději, poté co čas poblil a odvál staré kýče
ověnčené krvavými květy stalinismu stává se znovu dobově přijatelným
předchůdcem užitkový B.Šmeral, mučedník ztracených a později vysněných
příležitostí.
Tоварищ Богумир Шмерал
O trapnosti, cynismu a morální pustotě těch, kteří ho zneužili následující: „ Všichni víme, jak přímo láskyplný byl vztah soudruha Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého k soudruhu Bohumíru Šmeralovi,se kterým jako první z vedoucích pracovníků československého revolučního dělnického hnuti jednal s Vladimírem Iljičem Leninem o zvěstování jeho učení v naší zemi a kterého měl soudruh Lenin osobně velmi rád stejně jako druzí sovětští soudruzi. Sovětští soudruzi vyjádřili svoji poctu životu dílu a světlé památce soudruha Bohumíra Šmerala po 9. květnu 1941 uspořádáním mimořádně imposantního komunistického pohřbu
Jak přímo byl asi přímo láskyplný vztah soudruha Stalina a soudruha Berijii k soudruhu Šmeralovi ?
Byl kritizován (i Trockým ) coby oportunista. Šmeralismus
se stal negativním pojmem, kacířstvím ke kterému nebylo radno se hlásit.
Šmeral se však Ljubjance, Gulagu i
popravě jaksi vyhnul. Zde
Dnes a v popřítomnosti.
Národnostní otázka, podíl nacionalismu
na Velkém Pádu, konstruktivistická theorie národa ( podrobněji
v souvislosti s národnostním hnutím a R-U zde ) vztah této theorie k
praktické národnostni politice soc. demokratického hnutí a možnosti Sociální
demokracie k ,,engelsismu- plechanovismu,” austro-marxismu, kautskiánství,
atd. je samo o sobě téma pro rozsáhlý článek, zde ale jen okrajové. Na toto by
pro zhodnocení nutně navazovalo téma:,,Stanovení a/nebo rozlišení principů
rozšířeného a doplněného marxistickými a obecně zásadními postoji vůči
premodernistickému a modernistickému funkčnímu nacionalismu a později
předkládaným sporným ideálům pro potřeby reál dekolonizace, a současnému
procesu,, globalizace>.” V článku
v Britských listech se dokonce tvrdí, že je Monarchie – přirozená volba levičáka(viz) To tedy snad sotva, ale jisté mýthy o Pokroku chutnají
cukerínem a jsou cítit plísní.
Husův lid a národovcí ?
Třista let jsme trpěli a úpěli pod nevýslovným jařmem kruté vlády
nelítostných cizáků a toužebně vzhlíželi k nadějným poslům osvobození. Jak
doloženo.
„!Požadované slyšení před trůnem jeho císařského
a královského veličenstva se pro odpor ministerského předsedy
Heinricha hraběte Clam-Martinice nekonalo. Předsednictvo Českého svazu
(poslaneckého) se nakonec podvolilo žádosti ministra zahraničí, hraběte
Czernina, aby v prohlášení nebyla žádná stížnost nebo požadavek a vydalo
následující text: "......
„Čeští poslanci říšské rady, chtěli osvědčení věrnosti přednést zvláště
slavnostním způsobem, na půdě říšské rady před císařem. V původní
verzi bylo uvedeno: "...aby
odpověděli na nedožadovanou intervenci nepřátel říše ... Ať uslyší
svět z nového ujištění, jež svému králi dáme, že zůstaneme věrni jemu
i jeho potomkům, že vyhledávajíce práva a prospěch svého národa,
vyhledáváme a vyhledávat chceme vždy zároveň prospěch monarchie
habsburské, že věrně a trpělivě lneme ke králi
a království, k císaři a císařství, a že stížnosti, jež
jsme vznášeli a vznášíme proti nynějším politickým poměrům českého národa,
nikdy neotřásly naší víru, že konečného uznání samobytnosti
a svéprávnosti politického národa českého dosáhneme v rámci císařovi
říše „pod žezlem císařovy dynastie. ...". odpověď států Čtyřdohody presidentu Spojených
států amerických Wilsonovi, ve které státy, válčící s mocnářstvím
naším uvedly mimo jiné také osvobození Čechů od cizího panství jako jeden
z cílů, k nimž chtějí pomocí zbraní dospět, Presidium Českého svazu
odmítá tuto insinuanci, která spočívá na předpokladech úplně nesprávných,
a rozhodně prohlašuje, že český národ jako vždy v minulosti, tak
také v přítomnosti a v době příští jen po žezlem habsburským
vidí svou budoucnost a podmínky dalšího vývoje“ zde
Byli snad reprezentanti národa bezpáteřní
oportunisté, lháři a přicmrdovači, nebo to mysleli upřímně? Rozpad Rakouska
někteří přijali jako fakt a nejásali, jiní jásali, snad upřímně a jiní jásali protože mysleli na svou budoucnost,
osobní výhry a dary výsluní a moci.
Šmeral se nepřizpůsobil, nepopíral svou ideu
státu Rakouského, byl skeptický vůči nové republice a vysloužil si karikatury a
vtipy.
Rytíři bez
bázně a hany
Aneb
Zavřeno za účelem převratu
Kulík, Obchod kávou
Jan Werich vzpomínal (viz) na Československo 1918 – 1938, s
humorem jemu vlastním a ve zkratce vyjádřil nejenom osobní či subjektivní názor, ale pohled na
dějiny přesnější nežli oficiální dějepisectví a zlidovělá tvořivost. Nevyjádřil
se však k tomu proč ta potřeba legend starších i čerstvých a
sebeoslavování. I tak řekl více než by mu dříve prošlo. Národ, který neměl
úměrnou přítomnost hledal oporu v minulosti, čehož bylo politicky i
ekonomicky využíváno. Z toho pak vzešel
pro masovou spotřebu a poltická
posvícení všenárodní kýč a dnes už
vybledlé klišé. Ve vážné podobě posiloval v těžkých dobách, za cenu iluzí
a sebeklamu, jinak jako placebo. Bertold Brecht řekl,, Nešťastný národ, který potřebuje hrdiny”. Nešťastnější je však
národ, který potřebuje nepravé a nepravdivé hrdiny, nepravou a nepravdivou
historii. Mýthy a legendy mají své oprávnění a hodnotu, pokud nejsou pouze
náhražkou za skutečnost, opiem lidu a žádostí intelektuálů. Politickým
zneužíváním tuto hodnotu a oprávnění mimo kulturní a jim vlastní sféru ztrácejí.
Jak jsme bořili Rakousko
„Tuhý život národních báchorek aneb jak Češi válčili za
císaře.Čeští vojáci bojující v řadách rakouské a později rakousko-uherské
armády bývají nahlížení prizmaty Haškova Dobrého vojáka Švejka anebo
legionářskými. Ve skutečnosti však
Češi válčící pod císařským praporem s dvouhlavým orlem
patřili k těm nejlepším“ Viděno rakousky zde
„Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou
anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko
víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem
vrátilo do habsburské říše a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé
Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou
kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli
zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze
zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář
s Čechem v rakouské uniformě, .
Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě
nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti
odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím
zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti,
která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních
mýtů.
.“ Jan Tesař
Masarykův syn Jan byl
vyznamenán za statečnost v boji a povýšen na nadporučíka c. a k. armády.
Češi bojovali hrdinně za Rakousko-Uhersko
Pokrok, ale mírný a v mezích zákona.
Epilog
Demográticky a
kultůrně.
Po roce 1989 byla z rodného domu Bohumíra Šmerala v
Třebíči odstraněna jeho busta a
zrušena v něm i pamětní síň
Komentáře