Na cestě k socialismu 21. století !
Na cestě k socialismu 21. století !
Josef Mikovec
Jedním z příkladů
kritiky chavismu a Chaveze zleva je zmíněný článek Jakuba Horňáčka Na
cestě k socialismu 21. století? Horňáček hodnotí Chaveze, chavismus a socialismus 21.století, nebo pro
21.století, oceňuje jeho výsledky a kritizuje skutečné nebo zdánlivé nedostatky
a nedůslednosti. Vyslovuje pochybnosti o tom zda
změny ve venezuelské společnosti a hospodářství opravdu mohou vyjadřovat zárodek
socialismu dnešního věku. Protože tyto změny vidí z povzdálí bez
osobní zkušenosti a znalosti latinsko-indoamerické reality, kultury, jeho
hodnocení vycházející z pouhých dostupných údajů a patrně ideologických
předpokladů není vždy přesné a jdoucí k podstatě. O Chavezovi tvrdí nepřiměřeně
a bez důkazů, že je spíše
jen posledním pokračovatelem tradice progresivních caudillů tolik typických pro
tyto části světa. Z čeho tak usuzuje není jasné. Patrně je třeba
připojit upřesñující poznámku. Pojem
caudillo zpravidla bývá u Evropanů spojován s frankismem, případně
přímo fašismem a vůdcovským principem v
negativním smyslu, vylučujícím demokracii. Jistý odór zůstává, i když jde o caudilla progresivního.
Tak tomu není v Latinské Americe. Chavez však není ani přibližně posledním pokračovatelem tradice
progresivních caudillů. Není totiž vůbec caudillem. Venezuelané ho
po jihoamericku nazývají Comandante, tzn. velitel. Tím je Chavez nejen jako
voják a vrchní velitel, ale také jako revolucionář. Rozhodnost není autoritářství,
které je obsedantně Chavezovi
přisuzováno. Velitel velí, ale Comandate Hugo, který je socialistou v
kapitalistické zemi, předává více a více moci lidu. Média nejen ve
Spojených státech se shodují
na dvou tématech: prezident Hugo Chávez je caudillo, populistický diktátor,
který tento svůj charakter skrývá za opakovanými pseudovolbami a obyvatelstvo
uplácí sociálními programy těžícími z naftového bohatství země; Chávezovo
protidemokratické působení prokazují jeho autoritářské útoky na média a na
svobodu projevu, přičemž sociální problémy zůstávají neřešeny. Tato témata
ukazují přezíravost Spojených států vůči veškeré participační demokracii a
zamlžují fakt, že ve skutečnosti v této zemi existuje demokracie pro
občany a dělníky, kteří ve zdrcující většině schválili ústavu se "závazkem
k solidaritě, společenské odpovědnosti a humanitární pomoci". Reálným
problémem pro média v USA a pro severoamerický kapitál je, že Venezuela
demonstruje před celým světem, že demokracie může skutečně fungovat, nikoli
však v podmínkách neoliberálních, tržních vztahů. Demokracie vyžaduje
socialismus.
Lee Artz
Volební
klání... bylo, tak jako i všechna předchozí, jednoznačně a nepochybně demokratické a nepříznivé
prognózy byly často způsob jak volby ovlivnit. Pochybnosti, které
má část levice a zcela postrádá pravice, zda změny ve venezuelské společnosti a hospodářství
opravdu mohou vyjadřovat zárodek socialismu dnešního věku..není
nesnadné vyvrátit. J.Horňáček uvádí k jakým sociálním změnám za Chavezova
velení došlo. To ponechme bez dalších poznámek, i když těch pozitivních změn
bylo mnohem více. K
ryze ekonomickému hodnocení se,
doufejme, vyjádří ekonom-ka znalý- znalá venezuelké ekonomiky. Stačí tyto jednoznačné úspěchy na
poli sociálního zabezpečení, dostupnosti vzdělání a zdravotnictví k tomu, aby
se dalo mluvit o "socialismu 21. století", nebo se jedná spíše o
určitou paternalistickou formu sociálního a pečovatelského státu? De facto již
zmíněné úspěchy mohou být jen určitými druhotnými výrazy socialistické
politiky, u níž je středobodem politické akce strukturální přeměna
hospodářství...ptá se autor. Jistě nestačí, máme-li na mysli
socialismus ekonomický, politický, kulturní a eticky fundovaný systém nebo jako
určitý stav společnosti . Také nikdo netvrdí, že socialismus v tomto
smyslu ve Venezuele existuje. Existuje však určitý zárodek
socialismu, jeho enklávy, předsunuté tvrze a socialismus jako hnutí,
požadavek, projekt a úsilí. V rámci kapitalismu a v obklíčení
pravá otázka zní..čeho mohlo být dosaženo. Zaměstnanecká samospráva
existuje ve větší míře, než by se zdálo podle J.Horňáčka, ale není
vynucována.
Po
příslibu vysokého stupně zaměstnanecké samosprávy ve znárodněných podnicích
nakonec vláda přistoupila k centralizaci jejich řízení pod záminkou, že se
jedná o "strategická odvětví". Byla
to opravdu jen záminka, nebo jde skutečně o strategická odvětví, která prozatím
nemohou být řízena jinak. Na některé námitky si odpovídá J.Horňáček sám. Druhým problematickým rysem byla
okolnost, že některá vyvlastnění byla provedena vyplacením odškodného soukromým
vlastníkům. Tento krok jde souběžně s rozhodnutím bolívarské vlády, že
neprovede audit veřejného dluhu a že uzná celou jeho výši, a to nezávisle na
tom, k jakému účelu byly využity vypůjčené prostředky. Bylo by však
nespravedlivé nevidět, že vyvlastnění bez náhrady a zpochybnění dluhu by vedly
k ještě hlubší izolaci Venezuely na mezinárodních trzích. Vyvlastnění
bez náhrady a zpochybnění dluhu by skutečně vedly k ještě hlubší izolaci
Venezuely na mezinárodních trzích, takže není co vytýkat. Neobstojí také, že Socialistická politika by se měla co
nejvíce snažit o alespoň částečné plánování hospodářství a o to, aby se ve
společnosti demokraticky rozhodovalo o vytvořené nadhodnotě. Ani jedno se zatím
nepodařilo. Demokratické, participační plánování se zatím
podařilo nakolik mohlo. Odpověd na to už v tomto článku byla
několikrát. Vláda však při každém závažném rozhodnutí organizuje dialog a
vyhledává souhlas veřejnosti. Pokud jde o povinné zaměstnanecké rady ve všech soukromých podnicích s více než pěti (?) zaměstnanci, není
nutné a možné je plošně prosazovat a oprávněné vnucovat bez ohledu na zájem
dělníků a okolnosti, včetně politických, a na
dosažení nezbytných předpokladů.
„Oprávněná snaha Cháveze hledat spojence na
mezinárodním poli někdy vede bolívarskou vládu k přešlapům, které lze chápat
jen v optice "nepřítel mého nepřítele je můj přítel". Styky s
Ahmadínežádem jsou sice vizuálně odpudivé důsledku zatím neškodné...“optická odpudivost“ je
předsudek zavánějící poněkud arogancí držitelů pravé univerzální ideologie a je
jakoby vyčteno z neo-konzervativního
severoamerického tisku. V čem by měly tyto styky být nebezpečné a pro
koho a proč je třeba aby byly „zatím
neškodné“ není řečeno.
„Méně
kontroverzní, ale společensky nebezpečnější je přiblížení k Číně a k jejímu
modelu společenského a hospodářského uspořádání: již teď celá řada
byrokratických elit neboli takzvaná bolívarská buržoazie (boliburžoazie) sní o
"čínské cestě" k dosažení ekonomického rozvoje. Jinými slovy, sní o
kapitalismu bez přívlastků a bez práv pro zaměstnance a životní prostředí v
prostředí monokracie vládnoucí strany.“ Sny
o čínské cestě mohou být sny bezvýznamné nové a staronové skupiny zbytnělých
byrokratů a neadekvátní odhad autora. Vývoj ve Venezuele
nenasvědčuje, že by je bylo třeba brát vážně a v čem se bolivariánská
Venezuela, třeba jen náznakem, přiblížila čínskému modelu společenského a hospodářského
uspořádání je záhadné,
o kapitalismu bez přívlastků a bez práv pro zaměstnance a životní prostředí v
prostředí monokracie vládnoucí strany...sní spíše kapitalisté,
nejen v Latinské Americe. Komunální a komunitní rady nejsou na ústupu a
je jasné, že jsou vládou i Hnutím, jehož jsou nutnou součástí, podporovány.
“Communes are a structure of community
self-government. Adopted into law in 2010, they are the latest part of the
Chávez government’s efforts to build a separate, participatory state apparatus
referred to as the ‘communal state.’
The idea of the commune is inspired by the experiences of indigenous and Afro-Venezuelan people, as well as socialist ideas and the work of Latin American Marxist thinkers such as Peru’s José Carlos Mariátegui
Upřílišněné jsou obavy
z nichž vychází požadavek „aby
strana vyšla ze stínu svého prezidenta, aby byla schopna autonomně formulovat
svou politiku, nebyla jen převodovou pákou své vládnoucí vrstvy. Avšak i v
tomto ohledu se PSUV jeví v zajetí vnitřních byrokracií, určitých forem
klientelismu a jejímu vnitřnímu demokratickému životu nepřispívajíani neustálé
mobilizace proti nepřátelům bolívarské revoluce. Všechny tyto fenomény tvoří
překážky k tomu, aby se PSUV stala místem lidové participace na formulování
cílů, programů a prostředků bolívarské revoluce.“ Strana je
sotva pouhou převodovou pákou a zcela nemístné je hovořit o její vládnoucí vrstvě. Problém
stranické a státní byrokracie existuje jako vedlejší efekt, kterému
lze zábranit v zemích, kde tento problém není pouhý vedlejší efekt, ale
součástí systému a vžití každodennosti, stejně jako klientelismus a
korupce.Chavez zdědil státní aparát se všemi chorobami, který nemůže změnit ze
dne na den. Na místě je prostý návrh...co dělat ?...a srovnání
s dobou před Chavezem a opozicí ! Byrokracii lze prozatím pouze zadržovat,
vyvažovat, odzbrojovat, především aktivitou ve straně a hnutím zdola... a
využívat.
„Socialistický stát ma menší nároky na množství úředníků,
protože politiku a praxi iniciují, uplatňují a hodnotí dělníci a
společenstevní organizace sami a
samostatně....
Kapitalistický stát podněcuje atomizaci konzumentů ( a udržuje konzumentství kultury
atomizovanými konzumenty. poznámka jm), privatizaci společenských aktivit a
zavádí tržní pravidla....
Socialistický
stát by měl spoléhat na lidskou solidaritu, kolektivismus, rovnost, participaci
a veřejnou transparentnost; prosazuje veřejné disputace a diskuse, veřejné
vlastnictví a spolupráci, demokratické rozhodování....Možná, že už více než 8 miliónů dělníků dá přednost továrním výborům.
Více než 30 tisíc dělníků může být členy dělnických milicí. Přesto Venezuela
zůstává kapitalistickou zemí. Zatím .“Lee Artz
“In theory, the
‘communal state’ is supposed to eventually replace the bourgeois state. The new
state will be subordinate to ‘popular power’ and overcome the division between
‘civil society’ and ‘political society’ that underpins the capitalist system. The
emphasis on grassroots participation is also seen as a departure from the
undemocratic, centralist tendencies of some previous socialist experiences” zde
Tím nezamlčujeme
problémy a neidealizujeme skutečnost.
Docela jistě jsou na
místě „mobilizace proti
nepřátelům bolívarské revoluce“, ti nepřátelé totiž existují, jsou
ekonomicky i mocensky silní a vlastní 80% masmédií. Strana a Hnutí nesmí ztratit tempo a energii.
Odbory vzhledem k participační demokracii a ekonomice nemusí hrát roli jaká by
měla nebo mohla být potřebná v jiných zemích. Jejich význam a autonomii však J.
Horňáček podceňuje. Demokratická jednota revoluční fronty a soustředění
sil v tomto stádiu je zcela namístě; významem převažuje negativní důsledky
a nevylužitelná zanedbání. Jistá forma personálního propojení může naopak
přispět k prosazení požadavků odborů. Odborové organizace ve Venezuele pochopitelně
jsou nejen socialistické a chavistické, ale také silně opoziční. Obavy z jejich
podřízení vládnoucí vrstvě strany nebo vládě jsou tedy nepřiměřené zde.
Program i činy
Chaveze a chavistů jsou jednoznačné a tvrzení /osočení/, že „spojovat Cháveze se snahou
vytvořit socialismus 21. století je nadsazené a v mnoha ohledech mylné.“
se nezakládá na ničem. Utváření revolučního státu a socialismus 21. století
není jen záležitost ekonomiky, řízení a rozdělování nadhodnoty. Jde o
více. V Latinské Americe jde dokonce o více nežli socialismus, obzvláště
kodifikovaný a cizorodý. Na závěr J.Horňáček usuzuje, že pro Chaveze „hlavním cílem je zajistit relativní
blahobyt nejchudších vrstev, omezit vliv Spojených států v regionu, posílit
vlastní mezinárodní prestiž a vytvořit z Venezuely mocného regionálního hráče.
Jedná se o cíle legitimní a v mnoha ohledech progresivní, jež byly v různé míře
naplněny. Avšak bylo by chybou hledat v dnešní Venezuele a politice jejího
prezidenta zárodky, nebo dokonce naplnění socialismu 21. století, který by měl
být vzorem pro radikální levici.“ Zajisté se jedná o cíle legitimní a nutné pro
další vývoj revoluční reality.
Pro
Chaveze je nejdůležitější zajistit všem lidskou důstojnost. Odstranění chudoby
je samozřejmou podmínkou a součástí
tohoto úkolu, ale nejde o “ konzumní
socialistickou“ společnost, gulášový socialismus nebo gruntovní blahobyt, jakoliv relativní, ale o lidskou důstojnost,
z toho vylývá ostatní.
V dnešní Venezuele
pochopitelně dosud není a nemůže být naplnění
socialismu 21. století a sotva si to někdo ve Venezuele myslí. Co
má být vzorem pro krátkozrakou levici bez vize, která se považuje za radikální
a zůstává v zajetí lokálních a dobových schémat, podle kterých posuzuje
skutečnost vycházející z jiného, podstatnějšího a transformujícího vidění
a vědění, je problém této levice.
Chavizmus je jen počátek
a ve Venezuele předpoklad více - než socialismu.
Komentáře