7.3.13

Na cestě k socialismu 21. století !


Na cestě k socialismu 21. století !

Josef Mikovec


Jedním z příkladů kritiky chavismu a Chaveze zleva je zmíněný článek Jakuba Horňáčka Na cestě k socialismu 21. století? Horňáček hodnotí Chaveze, chavismus a socialismus 21.století, nebo pro 21.století, oceňuje jeho výsledky a kritizuje skutečné nebo zdánlivé nedostatky a nedůslednosti. Vyslovuje pochybnosti o tom zda změny ve venezuelské společnosti a hospodářství opravdu mohou vyjadřovat zárodek socialismu dnešního věku. Protože tyto změny vidí z povzdálí bez osobní zkušenosti a znalosti latinsko-indoamerické reality, kultury, jeho hodnocení vycházející z pouhých dostupných údajů a patrně ideologických předpokladů není vždy přesné a jdoucí k podstatě. O Chavezovi tvrdí nepřiměřeně a bez důkazů, že je spíše jen posledním pokračovatelem tradice progresivních caudillů tolik typických pro tyto části světa. Z čeho tak usuzuje není jasné. Patrně je třeba připojit upřesñující poznámku. Pojem caudillo zpravidla bývá u Evropanů spojován s frankismem, případně přímo  fašismem a vůdcovským principem v negativním smyslu, vylučujícím demokracii. Jistý odór zůstává, i když jde o caudilla progresivního. Tak tomu není v Latinské Americe. Chavez však není ani přibližně posledním pokračovatelem tradice progresivních caudillů. Není totiž vůbec caudillem. Venezuelané ho po jihoamericku nazývají Comandante, tzn. velitel. Tím je Chavez nejen jako voják a vrchní velitel, ale také jako revolucionář. Rozhodnost není autoritářství, které je obsedantně  Chavezovi přisuzováno. Velitel velí, ale Comandate Hugo, který je socialistou v kapitalistické zemi, předává více a více moci lidu. Média nejen ve Spojených státech se shodují na dvou tématech: prezident Hugo Chávez je caudillo, populistický diktátor, který tento svůj charakter skrývá za opakovanými pseudovolbami a obyvatelstvo uplácí sociálními programy těžícími z naftového bohatství země; Chávezovo protidemokratické působení prokazují jeho autoritářské útoky na média a na svobodu projevu, přičemž sociální problémy zůstávají neřešeny. Tato témata ukazují přezíravost Spojených států vůči veškeré participační demokracii a zamlžují fakt, že ve skutečnosti v této zemi existuje demokracie pro občany a dělníky, kteří ve zdrcující většině schválili ústavu se "závazkem k solidaritě, společenské odpovědnosti a humanitární pomoci". Reálným problémem pro média v USA a pro severoamerický kapitál je, že Venezuela demonstruje před celým světem, že demokracie může skutečně fungovat, nikoli však v podmínkách neoliberálních, tržních vztahů. Demokracie vyžaduje socialismus.

Lee Artz

Volební klání... bylo, tak jako i všechna předchozí,  jednoznačně a nepochybně demokratické a nepříznivé prognózy byly často  způsob jak volby ovlivnit. Pochybnosti, které má část levice a zcela postrádá pravice, zda změny ve venezuelské společnosti a hospodářství opravdu mohou vyjadřovat zárodek socialismu dnešního věku..není nesnadné vyvrátit. J.Horňáček uvádí k jakým sociálním změnám  za Chavezova velení došlo. To ponechme bez dalších poznámek, i když těch pozitivních změn bylo mnohem více. K ryze ekonomickému hodnocení se, doufejme, vyjádří ekonom-ka znalý- znalá venezuelké ekonomiky. Stačí tyto jednoznačné úspěchy na poli sociálního zabezpečení, dostupnosti vzdělání a zdravotnictví k tomu, aby se dalo mluvit o "socialismu 21. století", nebo se jedná spíše o určitou paternalistickou formu sociálního a pečovatelského státu? De facto již zmíněné úspěchy mohou být jen určitými druhotnými výrazy socialistické politiky, u níž je středobodem politické akce strukturální přeměna hospodářství...ptá se autor. Jistě nestačí, máme-li na mysli socialismus ekonomický, politický, kulturní a eticky fundovaný systém nebo jako určitý stav společnosti . Také nikdo netvrdí, že socialismus v tomto smyslu  ve Venezuele existuje. Existuje však určitý zárodek socialismu, jeho enklávy, předsunuté tvrze a socialismus jako hnutí, požadavek, projekt a úsilí. V rámci kapitalismu a v obklíčení  pravá otázka zní..čeho  mohlo být dosaženo. Zaměstnanecká samospráva existuje ve větší míře, než by se zdálo podle J.Horňáčka, ale není vynucována. 
Po příslibu vysokého stupně zaměstnanecké samosprávy ve znárodněných podnicích nakonec vláda přistoupila k centralizaci jejich řízení pod záminkou, že se jedná o "strategická odvětví". Byla to opravdu jen záminka, nebo jde skutečně o strategická odvětví, která prozatím nemohou být řízena jinak. Na některé námitky si odpovídá J.Horňáček sám. Druhým problematickým rysem byla okolnost, že některá vyvlastnění byla provedena vyplacením odškodného soukromým vlastníkům. Tento krok jde souběžně s rozhodnutím bolívarské vlády, že neprovede audit veřejného dluhu a že uzná celou jeho výši, a to nezávisle na tom, k jakému účelu byly využity vypůjčené prostředky. Bylo by však nespravedlivé nevidět, že vyvlastnění bez náhrady a zpochybnění dluhu by vedly k ještě hlubší izolaci Venezuely na mezinárodních trzích. Vyvlastnění bez náhrady a zpochybnění dluhu by  skutečně vedly k ještě hlubší izolaci Venezuely na mezinárodních trzích, takže není co vytýkat. Neobstojí také, že Socialistická politika by se měla co nejvíce snažit o alespoň částečné plánování hospodářství a o to, aby se ve společnosti demokraticky rozhodovalo o vytvořené nadhodnotě. Ani jedno se zatím nepodařilo. Demokratické, participační plánování se zatím podařilo nakolik mohlo. Odpověd na to už v tomto článku byla několikrát. Vláda však při každém závažném rozhodnutí organizuje dialog a vyhledává souhlas veřejnosti.  Pokud jde o povinné zaměstnanecké rady ve všech soukromých podnicích s více než pěti (?) zaměstnanci, není nutné a možné je plošně prosazovat a oprávněné vnucovat bez ohledu na zájem dělníků a okolnosti, včetně politických, a na  dosažení nezbytných předpokladů.
 „Oprávněná snaha Cháveze hledat spojence na mezinárodním poli někdy vede bolívarskou vládu k přešlapům, které lze chápat jen v optice "nepřítel mého nepřítele je můj přítel". Styky s Ahmadínežádem jsou sice vizuálně odpudivé důsledku zatím neškodné...“optická odpudivost“ je předsudek zavánějící poněkud arogancí držitelů pravé univerzální ideologie a je jakoby vyčteno z neo-konzervativního severoamerického tisku. V čem by měly tyto styky být nebezpečné a pro koho a  proč je třeba aby byly „zatím neškodné“ není řečeno. 
„Méně kontroverzní, ale společensky nebezpečnější je přiblížení k Číně a k jejímu modelu společenského a hospodářského uspořádání: již teď celá řada byrokratických elit neboli takzvaná bolívarská buržoazie (boliburžoazie) sní o "čínské cestě" k dosažení ekonomického rozvoje. Jinými slovy, sní o kapitalismu bez přívlastků a bez práv pro zaměstnance a životní prostředí v prostředí monokracie vládnoucí strany.“ Sny o čínské cestě mohou být sny bezvýznamné nové a staronové skupiny zbytnělých byrokratů a neadekvátní odhad autora. Vývoj ve Venezuele nenasvědčuje, že by je bylo třeba brát vážně a v čem se bolivariánská Venezuela, třeba jen náznakem, přiblížila čínskému modelu společenského a hospodářského uspořádání je záhadné, o kapitalismu bez přívlastků a bez práv pro zaměstnance a životní prostředí v prostředí monokracie vládnoucí strany...sní spíše kapitalisté, nejen v Latinské Americe. Komunální a komunitní  rady nejsou na ústupu a je jasné, že jsou vládou i Hnutím, jehož jsou nutnou součástí, podporovány.

 “Communes are a structure of community self-government. Adopted into law in 2010, they are the latest part of the Chávez government’s efforts to build a separate, participatory state apparatus referred to as the ‘communal state.

The idea of the commune is inspired by the experiences of indigenous and Afro-Venezuelan people, as well as socialist ideas and the work of Latin American Marxist thinkers such as Peru’s José Carlos Mariátegui

Comrade Chavez, If You Want to Know What Happened to the Communes, Ask the People zde

Upřílišněné jsou obavy z nichž vychází požadavek „aby strana vyšla ze stínu svého prezidenta, aby byla schopna autonomně formulovat svou politiku, nebyla jen převodovou pákou své vládnoucí vrstvy. Avšak i v tomto ohledu se PSUV jeví v zajetí vnitřních byrokracií, určitých forem klientelismu a jejímu vnitřnímu demokratickému životu nepřispívajíani neustálé mobilizace proti nepřátelům bolívarské revoluce. Všechny tyto fenomény tvoří překážky k tomu, aby se PSUV stala místem lidové participace na formulování cílů, programů a prostředků bolívarské revoluce.“ Strana je sotva pouhou převodovou pákou a zcela nemístné je hovořit o  její vládnoucí vrstvě. Problém stranické a státní byrokracie existuje jako vedlejší efekt, kterému lze zábranit v zemích, kde tento problém není pouhý vedlejší efekt, ale součástí systému a vžití každodennosti, stejně jako klientelismus a korupce.Chavez zdědil státní aparát se všemi chorobami, který nemůže změnit ze dne na den.  Na místě je  prostý návrh...co dělat ?...a srovnání s dobou před Chavezem a opozicí ! Byrokracii lze prozatím pouze zadržovat, vyvažovat, odzbrojovat, především aktivitou ve straně a hnutím zdola... a využívat.
„Socialistický stát ma menší nároky na množství úředníků, protože politiku a praxi iniciují, uplatňují a hodnotí dělníci a společenstevní  organizace sami a samostatně....
Kapitalistický stát podněcuje atomizaci konzumentů  ( a udržuje konzumentství kultury atomizovanými  konzumenty. poznámka  jm), privatizaci společenských aktivit a zavádí tržní pravidla....
Socialistický stát by měl spoléhat na lidskou solidaritu, kolektivismus, rovnost, participaci a veřejnou transparentnost; prosazuje veřejné disputace a diskuse, veřejné vlastnictví a spolupráci, demokratické rozhodování....Možná, že už více než 8 miliónů dělníků dá přednost továrním výborům. Více než 30 tisíc dělníků může být členy dělnických milicí. Přesto Venezuela zůstává kapitalistickou zemí. Zatím  .“Lee Artz
“In theory, the ‘communal state’ is supposed to eventually replace the bourgeois state. The new state will be subordinate to ‘popular power’ and overcome the division between ‘civil society’ and ‘political society’ that underpins the capitalist system. The emphasis on grassroots participation is also seen as a departure from the undemocratic, centralist tendencies of some previous socialist experiences” zde

Tím nezamlčujeme problémy a neidealizujeme skutečnost.

Docela jistě jsou na místě „mobilizace proti nepřátelům bolívarské revoluce“, ti nepřátelé totiž existují, jsou ekonomicky  i mocensky silní a vlastní 80% masmédií. Strana a Hnutí nesmí ztratit tempo a energii. Odbory vzhledem k participační demokracii a ekonomice nemusí hrát roli jaká by měla nebo mohla být potřebná v jiných zemích. Jejich význam a autonomii však J. Horňáček podceňuje. Demokratická jednota revoluční fronty a soustředění sil v tomto stádiu je zcela namístě; významem převažuje negativní důsledky a nevylužitelná zanedbání. Jistá forma personálního propojení může naopak přispět k prosazení požadavků odborů. Odborové organizace ve Venezuele  pochopitelně jsou nejen socialistické a chavistické, ale také silně opoziční. Obavy z jejich podřízení vládnoucí vrstvě strany nebo vládě jsou tedy nepřiměřené zde
Program i činy  Chaveze a chavistů jsou jednoznačné a  tvrzení /osočení/, že  „spojovat Cháveze se snahou vytvořit socialismus 21. století je nadsazené a v mnoha ohledech mylné.“ se nezakládá na ničem. Utváření revolučního státu a socialismus 21. století není jen záležitost ekonomiky, řízení a rozdělování nadhodnoty. Jde o více. V Latinské Americe jde dokonce o více nežli socialismus, obzvláště kodifikovaný a cizorodý. Na závěr J.Horňáček usuzuje, že pro Chaveze „hlavním cílem je zajistit relativní blahobyt nejchudších vrstev, omezit vliv Spojených států v regionu, posílit vlastní mezinárodní prestiž a vytvořit z Venezuely mocného regionálního hráče. Jedná se o cíle legitimní a v mnoha ohledech progresivní, jež byly v různé míře naplněny. Avšak bylo by chybou hledat v dnešní Venezuele a politice jejího prezidenta zárodky, nebo dokonce naplnění socialismu 21. století, který by měl být vzorem pro radikální levici.“ Zajisté se jedná o cíle legitimní a nutné pro další vývoj revoluční reality.
Pro Chaveze je nejdůležitější zajistit všem lidskou důstojnost. Odstranění chudoby je samozřejmou  podmínkou a součástí tohoto úkolu, ale nejde o  “ konzumní socialistickou“ společnost, gulášový socialismus nebo gruntovní blahobyt,  jakoliv relativní, ale o lidskou důstojnost, z toho vylývá ostatní.
V dnešní Venezuele pochopitelně dosud není a nemůže být naplnění socialismu 21. století a sotva si to někdo ve Venezuele myslí. Co má být vzorem pro krátkozrakou levici bez vize, která se považuje za radikální a zůstává v zajetí lokálních a dobových schémat, podle kterých posuzuje skutečnost  vycházející z jiného, podstatnějšího a transformujícího vidění a vědění,  je problém této levice. 

Chavizmus je jen počátek a ve Venezuele předpoklad více - než socialismu.

Nenhum comentário: